Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Švýcarsko 2005

 

Fotografie z Cykloexpedice Švýcarsko 2005 naleznete v externím fotoalbu zde.

 

 

délka akce: 27 dnů (13. 7. - 9. 8. 2005);

účastníci: Petr Cvengroš, Jarda Hejný, Jiří Kukačka;

najeto: 2274 km za 122,8 hodin v sedle;

průměr na den: 84 km za 4,5 hodiny;

průměrná rychlost: 18,6 km/h;

navštíveno 5 evropských zemí: Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lichtenštejnsko;

Obrazek

trasa: Praha – Rokycany – Folmava – (die BRD) – München – Bregenz – (Švýcarsko) – Zürich – Basel – Leymen (Francie) – Bern – Martigny – Sion – Andermatt – Vaduz (Lichtenštejnsko) – (Rakousko) – Innsbruck – (Německo) – Altmarkt – (ČR) – Železná Ruda – Příbram – Beroun – Praha.

 

Rok poté, co jsme dojeli k moři do Chorvatska, jsme se Obrazekchtěli vydat zase naopak někam do hor. A vyhrála velmi zajímavá země - Švýcarsko. O této zemi se dá stejně jako o naší republice říci, že leží v srdci Evropy. Švýcarsko má něco pře 7 milionů obyvatel, což je asi o třetinu méně než ČR a má zhruba poloviční rozlohu. Od roku 1848 zachovává Švýcarsko přísnou neutralitu ve všech válečných konfliktech a to mu vyneslo výjimečnou pozici nejen mezi zeměmi Evropy. Švýcarsko je jedním z finančních center celého světa a řadí se k nejbohatším a nejrozvinutějším zemím. Platí se tu Švýcarským frankem, který má hodnotu asi 20 Kč.
Ve středu 13. července jsme vyrazili z Prahy. Před námi byl zhruba měsíc na kolech, něco přes 2000 km a blíže nespecifikovaný počet zemí. První noc jsme strávili v Krkavčím údolí – útulném tábořišti v Brdech nedaleko Hostomic. Bylo ale plno, tak jsme museli spát po širákem. Druhý den to pálíme na jihozápad a nocujeme v bunkru, který nám zapůjčila parta kluků z Kanic. Pořádek nic moc, ale střecha nad hlavou je k nezaplacení. A už jsme v Německu, za sebou necháváme hraniční přechod Folmava. Nutno dodat, že pro tuto akci jsme po loňských zkušenostech zvolili tzv. „somrovací“ taktiku nocování. To znamená, že než abychom hledali místo na spaní někde v přírodě, raději poprosíme nějaké místní obyvatele, nejlépe zemědělce, zda by nás nenechali přespat někde ve stanu na louce vedle domu nebo například pod střechou ve stodole. A vždycky se někdo takový hodný najde. Musím se pochlubit, že všechny noci v zahraničí (mimo jedné v kempu) jsme s úspěchem absolvovali tímto příjemným způsobem. Navíc se tak člověk dostane do kontaktu s místními, může si s nimi popovídat, což je jinak docela problém, a někdy je třeba i pozván na snídani :-).
Dalších několik dnů jedeme stále na jihozápad přímo k Bodamskému jezeru, které leží na hranici mezi Rakouskem, Německem a Švýcarskem. Teprve tam měla začít ta zajímavější část našeho výletu. Projíždíme spoustou zajímavých míst, testujeme bavorské cyklostezky (nic moc, hlavně značení nestojí za nic), míjíme Mnichov, projíždíme Landshut a navštěvujeme bývalý koncentrační tábor v Dachau. Německo je rychle za námi a už se blížíme k hranicím se Švýcarskem. Zastavuje ve městě Bregenz u Bodamského jezera. Dokupujeme zásoby a nocujeme v kempu u jezera. Druhý den je za odměnu odpočinkový. Relaxujeme u jezera, koupeme se a až večer  popojíždíme pár kilometrů. Dle plánu chceme objet dokola celé Švýcarsko a podívat se i do Francie. Další den projíždíme Zurichem, kde kupujeme povinné ručení na kolo! Stojí v přepočtu asi 130 Kč a pokrývá škody až do výše jednoho milionu franků! Z Zurichu mám také velmi nepříjemnou vzpomínku, na kruhovém objezdu mě nekompromisně sráží auto, které z kruháče odbočuje, zatímco já kroužím o odbočku dál … Naštěstí to odnesl jen výplet předního kola a moje psychika. Dále míříme na Basilej. Cestou odbočujeme kousek na sever do Německa nakoupit zásoby, protože ve Švýcarsku je mimo jiné velmi draho. Tady se k nám přidává kamarád cyklista z Polska. Míří do afrického Dakaru, kde chce zůstat žít. Jede s námi asi dva dny a pak se naše cesty rozcházejí. V Basileji se orientujeme podle busoly a vyrážíme dle rady člověka, u kterého jsme nocovali v Zurichu, na jih. Máme totiž adresu lidí, kteří nás určitě nechají přenocovat! A opravdu! Podle papírku s napsanou trasou nacházíme statek a překvapeným majitelům ukazujeme jejich jména. Přespat nás nechají a navíc jsme dostali domácí mléko a vajíčka na omeletu. Mléko je moc dobré. Večer se pomocí klíče 36 snažím opravit cinkající středové složení, ale drží jak přibité …
Následující den, 13. den cesty, jsme dojeli na hranice Francie. Moc si jí ale neužijeme, protože se potřebujeme vrátit do Švýcarska a pokračovat na hlavní město celé konfederace – Bern. Je to opravdu krásné město, jeho historie sahá až do 11. století, kdy bylo založeno. Centru metropole dominuje 6 km dlouhá nákupní zóna. Na největším náměstí se fotíme před Švýcarskou národní bankou a předáváme si vybavení, protože Jára nás dnes opouští, vrací se do Zurichu a odtud vlakem domů. Dále už pokračujeme ve dvou, Petr a já. Po Járově odjezdu následuje první odmítnutí od místních, když žádáme o možnost přespání. Prší a tak je to obzvlášť nepříjemné. Naštěstí při dalším pokusu narážíme na velmi hodné lidi, kteří nás nechají dokonce přespat v pokojíku pro hosty! Luxus. Mluví podivným jazykem, ale když se ptám, říkají, že je to němčina. To určitě :-)!
Další den konečně přijíždíme do hor. Přejíždíme první průsmyk Col des Mosses (1445 m. n. m.) a sjíždíme 18 km sjezd do francouzské části Švýcarska. Zde nerozumíme skoro nikomu, ale naopak zažíváme nejluxusnější nocleh v pokoji pro hosty s počítačem, hifivěží, pračkou, postelemi a výhledem na štíty hor. Ráno nám dokonce nechávají klíče, my zamykáme a klíče jim házíme do schránky! Úžasný národ, ti Švýcaři. V městě Martigny si Petr cvičně vyjíždí Pass de la Forclaz (1527 m. n. m.) a já zatím odpočívám ve stínu na náměstí. Z passu je to asi jen 20 km na úpatím nejvyšší hory Evropy – Mt. Blancu. Škoda, že nemáme víc času.
Dále pokračujeme Švýcarským Walisem, což je obrovské údolí mezi horskými hřebeny, procházející celým jihem Švýcarska. Protéká jím řeka  Rhona, která zde pramení a po průtoku Francií ústí do Středozemního moře a nachází se tu také známý Matterhorn. Projíždíme města Sion, Brig, míjíme Aletschký ledovec a právě pramen Rhony, vyjíždíme na Furkapass (2436 m. n. m) a Oberalppass 2046 m. n. m.). Ty passy jsou síla. Jedete několik hodin do kopce pak následuje třeba 30 km sjezd, který je za půl hodinky za vámi a zase nahoru. Prostě paráda! Z passů máme také nejkrásnější a nejcennější  fotky.
18. den cesty se pomalu blížíme k hranicím s Lichtenštejnskem. Při snídani s rodinkou, u které spíme, se dozvídáme zajímavé věci: jaký je rozdíl mezi senem a slámou, kolik nadojí kráva za den, hádejte :-), až 35 litrů!, že průměrný plat je asi 4000 franků (80 000 Kč), ale auto nebo třeba kolo stojí v přepočtu stejně jako u nás. Projíždíme Lichtenštejnskem a v 17:05 dorážíme do Rakouska. To se ukazuje jako téměř osudová chyba, protože všechny obchody ze zákona zavírají v pět hodin a v neděli mají všude zavřeno. Za 2,5 Eura kupujeme asi půl kilový chléb a na nádraží, jediné jídlo ve městě, a přemýšlíme co dál. Naštěstí nás zachraňuje starší manželský pár z vesnice Beschling, když nám bez možnosti odmítnutí nabízí večeři, snídaní i výslužku na cestu. Výjimečně neodmítáme a v duchu děkujeme takovému štěstí.
Čeká nás už poslední výjezd – Arlbergpass (1802 m. n. m) – je tu pěkná zima, tak rychle dolů, kde nocujeme u jakési babičky pod peřinami. Je sama v obrovském domě, tak si s ní alespoň do pozdní noci povídáme. Hned ráno, chvíli po výjezdu, se chytáme silničáře s dresem Gerolsteiner. Táhne nás asi dvě hodiny a po 50 km máme v Innsbrucku průměrnou rychlost 26,9 km. Na brašny velmi slušný výkon. U rekreačního střediska Chiemsee přejíždíme hranice do Německa a naše cesta se přehoupává do závěrečné fáze. Projíždíme Německem přes Deggendorf a na hraničním přechodu v Železné Rudě ani nepotřebujeme pasy. První noc v Čechách nocujeme na tábořišti rybníka kousek od nějakého dětského tábora a noc předposlední opět v Brdech v Krkavčím údolí. Tentokrát už uvnitř a hezky s ohýnkem.
Co je k vzteku, že po více než 2000 km bez defektu musím na konci cesty píchnout. Naštvalo mě to tolik, že jsem musel sníst poslední pytlík medvídků HARIBO, které jsem si šetřil do Prahy :-(. Na poslední noc je stejně jako loni naplánován rozlučkový ohýnek u nás na chatě. Tentokrát mám dokonce klíče, takže se ani nemusíme vloupat dovnitř. Doráží i Jarda a my mu sdělujeme zážitky z druhé poloviny cesty. Poslední den je to domů vážně už jen kousek ...
… co dodat na konec? Švýcarsko je opravdu krásná země, kterou mohu všem jen a jen doporučit. Ať už na kole, pěšky, autem nebo s lyžemi, určitě nebudete zklamáni. Nádherná příroda, přívětiví lidé, prostě vážně úžasná země …

 

Fotografie z Cykloexpedice Švýcarsko 2005 naleznete v externím fotoalbu zde.

(KUKI)