Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Norsko 2016

4. 9. 2016

 

gopr2423.jpg

Tentokrát jsme se vydali na sever a  to v lehce pozměněném složení – Ondra, Myšák a PX. Nejprve jsme se nechali dovézt autem na letiště ve Wroclawi, letadlem jsme přiletěli na jih Norska, odkud jsme se na kole vydali vstříc polárnímu kruhu. Celkem se nám podařilo za 21 dní zdolat 1430 km. Po cestě jsme navštívili například Oslo, Lillehammer, Trondheim, překrásný národní park Rondane, kochali se krásami divoké norské přírody a nejednou vyzkoušeli její sílu. Jeli jsme po snad nejkrásnější cestě vedoucí podél fjordů, koupali se v křišťálových vodách příšerně ledových jezer. Pili jsme vodu z mnoha potoků, řek a jezer, které jsme na své cestě míjeli a také jsme mimo jiné poznali kouzlo polárního dne. Po zdolání nejvzdálenějšího bodu naší cesty jsme změnili kurz směrem do švédského města Storuman, z něhož jsme se s pomocí autobusu a vlaku, po všemožných strastech, dopravili do Stockholmu. Město jsme si důkladně prohlédli a přiletěli zpět do Prahy.  

Den 1. - sobota
Ráno jsme se sešli u Myšáka před domem a sluníčko začínalo pálit. Naložili jsme vybavení a vyrazili na dlouhou cestu autem na wroclawské letiště. Auto bylo vybaveno systémem „a-klimatizace“, a proto nám bylo během cesty dosti teplo…
Po příjezdu na letiště jsme rychle vyndali všechny věci z auta a začali upravovat krabice na správný rozměr, aby nám je vzali do letadla. Poté následovalo rozkládání kol a šťouchání do krabic. Naše přítomnost pak budila pozornost mnohých kolemjdoucích a někteří si nás dokonce i se zájmem fotili.
Odvezli jsme zavazadla a pokračovali k bezpečnostní kontrole. Předtím jsme však posvačili cca kilo a půl řízků z domova. Chtěli jsme také sníst náš ananas, ale vzpomněli jsme si, že nemáme nůž, protože jsou všechny v odbavených krabicích. Při balení nás také překvapilo, že PX zapomněl stan.
Ananas jsme tedy pronesli letištní kontrolou a pokračovali s ním na palubu. To budilo smíšené pocity ostatních cestujících. Také jsme ho pojmenovali, jmenoval se „PANanas“.
Let proběhl v pořádku.
Vystoupili jsme z letadla na letišti v „Oslu“ Ryge, bylo to jiné letiště, než jsme si mysleli, ale nevadí. Počasí bylo mírné a svěží. Vyčkali jsme na příjezd našich zavazadel a jali jsme se je rozbalovat. Sice jsme měli pocit, že nám chybí některé díly, ale postupně jsme je všechny našli. Při montáži nás nezastavilo PXovo zrezlé hlavové složení, ani Ondrův v rámu zalomený šroub. Okolo půlnoci se začalo stmívat a naše balení se chýlilo ke konci. Zahodili jsme již nepotřebné krabice a vyjeli jsme do nejtemnější části noci (00:30). O dva kilometry později jsme si všimli, že již začíná svítat. Ve vlahém počasí jsme dojeli za městečko Moss a utábořili se. Při pohledu na oblohu jsme se raději podívali na předpověď počasí a zjistili, že nás má v noci zastihnout nemalý déšť (11 mm). Vzhledem k chybějícímu stanu jsme postavili přístřešek z lehce děravé plachty na kola.
(18 km)


Den 2. - neděle
Cca o dvě hodiny později nás vzbudil a od všudypřítomných mušek osvobodil déšť. Dost nám navlhly spacáky a nafumatky. V momentě, kdy se nám zdálo, že déšť ustoupil (cca 11 h), jsme se sbalili a vyrazili směr Oslo. Jakmile jsme vyjeli, znovu začalo pršet. Pokračovali jsme tedy v dešti směrem na sever.
Ke sváče jsme snědli náš zmíněný slaďoučký PANanas (díky Terko). Poté jsme jeli zase dál a ve chvíli, kdy déšť ještě zesílil, našli jsme si útočiště v podjezdu pod silnicí a dali si oběd. Déšť trochu ustal a my pokračovali v cestě. 
Odpoledne jsme zahlédli nějaký obchod se sportovním vybavením a už jsme si začali představovat bezstarostnou noc v suchu a bez otravných komárů a mušek. Bohužel byla ale neděle a obchod byl zavřený a my museli pokračovat v cestě. O kus dál jsme potkali Bauhaus. Měli jsme štěstí, jedna jeho část byla otevřená. V té nám sličná prodavačka Idun pomohla najít stan, který nás docela zachránil (byla fakt hezká…). Zde jsme koupili i propanbutanovou bombu na vaření a norskou vlaječku.
Od té doby jsme v dešti i nedešti jeli směrem k Oslu a před Oslem jsme se rozhodli (cca 25 km) rozbít tábor a vyvrátit  tu pár prohnilých stromů (jeden z nich měl průměr cca 30 cm). Dali jsme si kaši s bůčkem a ulehli ke spánku.
(42 km)


Den 3. - pondělí
Vstávali jsme do slunného rána. Zabalili, dali si ovesnou kaši a vydali se dál. Jakmile jsme se rozjeli, začalo opět pršet. Promočení až na kost jsme se dostali do Osla. Sehnali jsme tu nové páčky přehazovačky, které Myšák předchozí den rozbil. Překvapilo nás, že je Oslo městem mnoha kultur…
Stále ještě v dešti jsme vyhledali místo na oběd, kterým byl nedaleký park. Neobtěžovali jsme se dohledávat, čí zámecký park to byl, ale soudě dle hradní stráže si myslíme, že šlo o sídlo královské rodiny.
Uvařili jsme si hráškovou polévku, Myšák vyměnil rozbitou přehazovačku a PX si vyměnil špalky. Během přestávky přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Pro nás to znamenalo jedinečnou příležitost usušit vše mokré. Tím jsme zaujali kolemjdoucí turisty, kteří si nás zvesela fotili. Po delší pauze jsme opět vyjeli, tentokrát směrem z Osla, rovnou tam na sever. Ještě než jsme vyjeli z města, tak jsme se rozhodli prozkoumat místní cenovou hladinu potravin. Další zjištění bylo, že místní samoobslužné pokladny nekomunikují jinak než norsky. Museli jsme tedy opisovat od vedle nakupujících Norů. Dále jsme se už konečně dostali do divočiny. Cesta vedla stále do kopce podél několika řek a jezer s překrásnými výhledy. U jednoho jezera jsme se rozhodli utábořit, postavili stan a při průzkumu okolí našel Myšák sroubek podobný těm brdským. Následoval marný pokus o ulovení ryby, večeře a spánek.
(47 km)


Den 4. - úterý
 Procitli jsme do slunného rána. Větřík jemně pofukoval, a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat do krásně čistého jezera. Lehce jsme prosušili navlhlé vybavení a začali se ubírat k dalšímu postupnému cíli. Přes kopce a přes lesy vedla naše cesta údolími plnými jezer a potoků. U jezera Daltjuven jsme si dali svačinku a nakrmili pár přítomných čudel drobnými zbytky brambůrků, jež nám odpadly od úst.
Pokračovali jsme stále nahoru a dolů a zase nahoru a dolů. Po jednom z klesání jsme dojeli do vesničky, kde jsme si sedli k místnímu stolku a dali si oběd s výhledem na další jezero, ale už v otevřenější a méně zalesněné krajině. Další šlapání nám nepřineslo příliš nového, jen další stoupání a klesání.
Zpestřením se staly krásné dřevěné kostely na některých vrcholcích nad vesnicemi, u prvních dvou se dokonce rozkládal i hřbitov.
Po nákupu ve Sparu a svačině, kterou jsme si tam koupili, jsme nějakou dobu jeli po silnici, kde nám to hezky frčelo. Poté co jsme ze silnice sjeli, nás čekalo dlouhé stoupání (Ondra si během něj stihl i zatelefonovat). Na vrcholu jsme našli zřejmě rekreační chatu někoho z místních a utábořili jsme se vedle ní. Poté už jsme si jen uvařili a šli se vyspat po náročném výšlapu.
(73 km)


Den 5. - středa
PX vyšel ze stanu naboso, ztratil totiž předchozí den sandály. Uvařili jsme jako obvykle šlichtu z pytlíku, tentokrát jablečnou se skořicí. Plni nabyté energie jsme začali pomalu klesat našetřené metry. Za jízdy jsme se museli vyhýbat často vytrvale na cestě stojícím ovcím (V průběhu expedice bylo na silnicích ovcí spousta, pak jsme je jen přestali vnímat.) Pokračovali jsme po silnici do GjØviku, kde jsme dokoupili zásoby, dali si svačinu a naplánovali další trasu. Odtamtud jsme jeli směrem na Lillehammer. Cesta, která měla podle mapy vést podél jezera, od něho pořád uhýbala do kopců a vracela se, což nás dost zpomalovalo.
Na jednom z vrcholů jsme našli místo, kam nevál nepříjemný vítr a rozhodli jsme se zde poobědvat. Po obědě se nám moc nechtělo pokračovat v jízdě, ale odhodlali jsme se a byli jsme za to odměněni dlouhým sjezdem. Stále jsme se drželi jezera až do Lillehammeru. Ten jsme si rychle prohlédli a vydali se směrem k prvnímu národnímu parku. 
Vystoupali jsme přitom k bobové dráze letošních olympijských her mládeže a dokonce jsme tu v křoví našli jeden vyřazený bob. Po tomto zážitku jsme už jen našli vhodné místo k utáboření, uvařili si večeři a šli spát.
(101 km)


Den 6. - čtvrtek
„Je půl deváté, měli bychom vstávat“, ozvalo se ve stanu, a další dvě hodiny bylo ticho. Do deště se totiž nikomu vůbec nechtělo. Na cestu jsme se proto vydali až okolo půl jedné. Lijavec se nás po cestě nepouštěl a to ani v kopcích. Ani když Ondra rozbil páčky přehazovačky (ano, to už jsou druhé za tento výlet), déšť a všudypřítomný vítr byly stále s námi. Problém s přehazovačkou jsme dočasně vyřešili použitím gumičky, která nahrazuje funkci pružinky.
Na kraji města Ringebu jsme potkali zájezd (cyklo) českých turistů a prohodili pár slov po našem. Předtím jsme si také prohlédli sroubek a vyhlídkové místo nad řekou. V Ringebu měli již cykloobchody zavřeno (20:15) a tak jsme alespoň doplnili zásoby v Remě 1000. Potkali jsme pána, který znal majitele cyklokrámu, ale bohužel nám to nepomohlo, jelikož majitel a jeden zaměstnanec byli na dovolené, a další zaměstnanec bydle 20 km daleko.
Pak už na nás čekal závěrečný výstup do Venabygd a za ním (10 km) jsme si našli útulné místečko. Dobrou noc.
(69 km)


Den 7. - pátek
Další denjsme zahájili s lehkou müsli a kefírem. Den začal hezky slunečně. Zanedlouho jsme potkali 2 auta z Jihlavy a rozhodli jsme se jim zanechat přátelský vzkaz „Byl jsem tu, přijdu zas. Fantomas“. Po lehkém bloudění jsme nalezli červenou turistickou značku (jinou než červenou tu nemají) a vydali jsme se po ní. Povrch stezky však nebyl úplně přizpůsoben pro jízdu na kole. Netrvalo proto dlouho a Myšákovi se podařilo proříznout plášť. Provizorně jsme ho opravili a pokračovali jsme přes kameny, potoky a v silném větru a dešti mnoho kilometrů. Na kole se jet samozřejmě nedalo, a proto jsme byli nuceni kola tlačit a nosit.
Promočeni na kost jsme nalezli útočiště na travičce před zamčenou chatou uprostřed liduprázdných hor v národním parku Rondane, v okruhu dalších 10 km nebyla ani noha a tak jsme tu byli sami. 
(12 km+ 12 km pěšky)


Den 8. - sobota
S šustěním plachty na kola a tlukotem větru na dveře stanu jsme procitli do dalšího rána. Oblékli jsme si zbytky suchého oblečení a se štiplavým větrem jsme vykročili na kamenitou stezku. Asi po kilometru jsme objevili nezamčenou chatku s krásnou kadibudkou, ale hlavně veřejně přístupnou za menší příspěvek na údržbu, jak jsme se dočetli v norštině na stěně chatky.
Všudypřítomné krávy nás pozorovaly při průzkumu okolí, zejména je zaujaly naše kola a brašny. Po cestě jsme potkali ještě další domky, ale všechny byly zamčené. Při závěrečném sestupu do Bjornhollije se pak opět spustil déšť. Poté se stav cesty zlepšil a mohli jsme opět konečně nasednout na kola. Na oplátku zhoustl déšť a byli jsme zase durch. Sjeli jsme k hlavní silnici, kde jsme našli přístřeší a klepajíce se zimou jsme se naobědvali. Za nějakou dobu se na nás usmálo štěstí a sem tam začalo pokukovat sluníčko. Dojeli jsme (konečně už po asfaltu) do Folldalu, kde jsme přesvědčili místní prodavačku v potravinách, abychom si mohli koupit něco k zítřejšímu obědu i když už bylo 10 min po zavíračce. Kus od Folldalu jsme nalezli dřevěný přístřešek, kde jsme se s radostí ubytovali a dokonce tu i nebyl otravný hmyz.
(32 + 13 km pěšky)


Den 9. - neděle
Ráno nám zlepšilo náladu hřející sluníčko. Rozložili jsme své věci na lavičky před přístřeškem, abychom je dosušili po předchozích dnech a posnídali opět sladkou břečku. Poté jsme sbalili své věci a vydali se na cestu ku Oppdalu. Sluníčko se postupně vytratilo a vystřídal ho slabý déšť a chlad způsobený hezkým sjezdem. Vytrvale jsme pokračovali k našemu dennímu cíli, až jsme dešti ujeli.
Dojeli jsme do jednoho z kempů před Oppdalem, postavili si stan a uvařili oběd. Po krátkém poledním klidu jsme zkontrolovali stav kol. Z možností, které nám kemp nabízel, jsme využili ještě sprchu a kuchyňku. V televizní místnosti jsme shlédli první poločas zápasu Francie-Island (4:0) a odebrali se odpočívat do stanu. Doufáme, že se nám zítra podaří sehnat v Oppdalu nový plášť pro Myšáka a páčky pro Ondru a dostat se co nejblíže k Trondheimu. Dobrou noc a sladké sny.
(60 km)


Den 10. - pondělí
Ten debil típnul budík… Je o hodinu později než jsme chtěli vstávat. Po ranním ulevení vyrážíme opět na cestu k Oppdalu.
V místním sportu jsme bohužel nesehnali přehazovačku, ale alespoň tu měli plášť a Ondra si zde dopřál libovou bundičku. Zároveň jsme také doplnili zásoby jídla, jelikož nám po dnešní snídani nezbylo vůbec nic. Před Remou 1000 proběhlo setkání s dalším cykloturistou, který již byl na konci své pouti a dal nám tak cenné tipy pro naši zbylou cestu. Pak už nás jen čekala cesta více či méně z kopce do Trondheimu a tak jsme se na ní s chutí vrhli.
Útočiště jsme nalezli na poloostrově poblíž městečka Melhus, které jsme si předem vyhlédli na mapě. Zkoušeli jsme také nové metody rybaření (způsob dobrý, výsledek nevalný) a udělali si oheň. Aby nás to nemrzelo, párkrát na nás i káplo.
(111 km)


Den 11. - úterý
V půl sedmé nás vzbudili otravní ptáci, vrána a její hloupý kamarád racek. Nu což, zacpali jsme si uši a pokračovali v odpočinku.
Dnešní ráno jsme k snídani zařadili houstičky s jamíkem a máslíčkem, bylo to fantastické! V Melhus jsme sehnali přehazovačku a rovnou jsme ji vyměnili. 
Cyklostezka do Trondheimu byla příjemná, a tak netrvalo dlouho a ocitli jsme se před katedrálou Nidaros. Dost bylo přírody, a proto jsme ji navštívili. Během návštěvy se nám poštěstilo poslechnout si čtyři krásné kousky na varhany z 18. století. 
Poté PX strhnul ořech a museli jsme znovu shánět cykloobchod. Měl štěstí, jelikož v prvním cyklokrámu měli celé nové zadní kolo. Během obědové pauzy si ho pak i vyměnil. Po obědě následovala siesta s psaním pohledů a degustací plodů moře (krevety,herinci a další). 
K večeru jsme pokračovali z Trondheimu podél moře, až jsme se ocitli u hodné paní (22:30), která nám dala vodu a poradila krásné místo na spaní u malinice (vypadalo to jako vinice, ale rostly tam maliny) s výhledem na moře. K véče kuskus v akci…
(66 km)


Den 12. - středa
Poprvé jsme vstali na první zazvonění budíku! K snídani jsme si dali míchaná vajíčka, která nám po několika minutách přesvědčování udělal PX. Po snídani se rozpršelo, a proto jsme se rozhodli vyčkat ve stanu, dokud se to nepřežene. Usnuli jsme tvrdým spánkem a ve chvíli, kdy jsme se probudili, zabalili jsme věci a vyjeli do zamračeného poledne. Cesta nám začala nepříjemným protivětrem, ale netrvalo dlouho a po změně směru cesty, jsme měli vítr opět v zádech.
Oběd jsme si dali v nevelkém městečku Asen na střídačce zdejšího fotbalového hřiště. Po obědě jsme si na chvíli zakopali na bránu a docela jsme si to užili. Odpoledne probíhalo ve stylu houpačka spojená s hltáním kilometrů. Zpestřením se stala návštěva vedle cesty ležícího skateparku, a zakoupení nové bomby.
Večer jsme se konečně dostali do Steinkjeru, kde jsme si k svačince dopřáli konzervu ananasu. Pak už zbývalo akorát najít místo na spaní. Vyhlédli jsme si zalesněný ostroh u moře, ale bohužel jsme měli smůlu, protože na něm stálo několik chat. Jako útočiště nám proto posloužil o něco výš položený, částečně vykácený, lesík.
(122 km)


Den 13.- čtvrtek
Po ranním brainstormingu jsme se rozhodli, že zrychlíme náš postup a popojedeme vlakem do Mosjonu. Vlak měl jet v šest večer. Začali jsme tedy odpočívat a na cestu na nádraží jsme se vydali až ve 3 hodiny. Po zakoupení lístků jsme vyčkali příjezdu našeho vlaku. Zde nám však průvodčí oznámil, že do tohoto vlaku nás s koly vzít nemůže a máme si zavolat na zákaznickou podporu. Po čtvrthodinovém telefonátu se zákaznickým centrem nám velmi ochotný pán přebookoval jízdenky na další ráno a zařídil nám místenky pro nás kola, které jsme si vytiskli a zaplatili v místním lístkomatu. Vydali jsme se proto nakoupit a následně do nedalekého parku na břehu moře, kde přečkáme dnešní noc.
Večer proběhl další bezúspěšný pokus o chycení ryby, a tak jsme nasbírali slávky a jali se je vařit. Asi o půlnoci přišel místní pán s manželkou, který šel okolo a vysvětlil nám, že užívat drogy je v Norsku nelegální (asi jsme vypadali podezřele). Po vyjasnění nedorozumění nás pán informoval, že slávky mohou být i jedovaté (i když se škeble jmenuje slávka jedlá). Záleží totiž na teplotě vody, od které se odvíjí množství saxitoxinu vylučovaného ,pojídanými mikroorganismy.  Měli jsme ale štěstí a v dané oblasti byly mušle zrovna poživatelné (zda jsou v dané oblasti mušle jedlé, můžete zjistit na internetu na www.matportalen.no/verktoy/blaskjellvarsel/#tabs-1-1-anchor). Upekli jsme tedy ještě porci na ohni a po rozbřesku (2:00) se vydali do našich pelechů.
(16 km)


Den 14. - pátek
Se zalepenýma očima jsme do sebe naládovali snídani. Bylo totiž brzo a nikomu se nechtělo vstávat. S předstihem jsme dorazili na nádraží a tentokrát už bez problému nastoupili do vlaku. Byl komfortní, proto tříhodinová cesta s wi-fi rychle utekla jako voda.
V Mosjonu nás přivítaly skalnaté fjordy a silný vítr od Atlantického oceánu. Po asi hodince jízdy jsme si dali na kraji fjordu oběd a kochali se jeho velkolepostí. Kvůli již zmíněnému větru jsme se bohužel dlouho nezdrželi. Naše cesta dále vedla přes úzkou zavřenou cestu nad skalnatým útesem končícím v moři. Projeli jsme také opuštěným tunelem, ve kterém se k našemu údivu svítilo.
K večeru naše cesta vedla do městečka Levang, kam jsme přijeli přesně na zavírající se trajekt. Ten nás odvezl do Nesny, odkud jsme se v chladném severském počasí vypravili k Mo I Raně.
Asi po dalších 50 km jsme vyčerpáni nalezli místo pro náš stan a po večeři ulehli ke spánku.
(112 km)


Den 15. - sobota
Ráno jsme posnídali těstoviny s ovocným kompotem a vanilkovým krémem. Jízdu jsme zahájili mírným stoupáním, které jsme započali už předchozího dne večer. Následoval sešup k moři a rovinka do Mo I Rany. Tam jsme dokoupili zásoby a pokračovali směrem k polárnímu kruhu. Po cestě jsme si na informačních tabulích všimli upoutávek na místní jeskyně, které jsme se rozhodli navštívit. Cesta ke Gronligottě byla dost do kopce (200 výškových metrů na 2 km), ale ani nám to už moc nevadilo.
Po kulturním zážitku nastal čas na výšlap k polárnímu kruhu. Protože vedla cesta strmě do kopce, a navíc po úzkých skalnatých pěšinách, rozhodli jsme se nechat kola a brašny v údolí a k polárnímu kruhu dojít pěšky na lehko.
Cestu nám ztěžoval, mimo jiné, i bažinatý a podmáčený porost, kterým jsme museli projít, netrvalo tedy dlouho a boty byly úplně mokré. Po cestě jsme také překonali nespočet horských potoků s ledovou vodou, sobí bobky, a dokonce jsme potkali i medvědí stopy. Na jednom z překonaných hřebenů jsme potkali dva Nizozemce, kteří se vydali do hor za stejným cílem jako my, jenže byli podstatně připravenější a šli na těžko. Za nedlouho už jsme byli u cíle, viděli jsme severní polární kruh a byli jsme šťastni!!! Teď už nás čekal jen návrat zpátky k věcem. Cesta byla poměrně náročná, koneckonců už bylo kolem půlnoci, nohy nás pěkně bolely. Zpátky k věcem jsme ale museli. Po třech hodinách (směrem tam 5 hodin) únavného překonávání skalek, bažin, potoků a všeho dalšího jsme byli zpátky u našich věcí, sebrali jsme houby, které jsme potkali po cestě tam a spolu s dalšími zásobami uvařili k večeři (1:30).
(55 +20 km pěšky)


Den 16. - neděle
Po včerejším náročném výšlapu jsme si lehce přispali. K snídani jsme si dali chlebík s tlustou vrstvou marmelády. Dnešním dnem jsme zahájili návrat domů a začali se mu přibližovat. První kilometry rychle ubíhaly a lehce vlnitý terén doplňoval vítr do zad. Naše další cesta vedla kopcovitým terénem až na hlavní silnici vedoucí do Storumanu, odkud by nám měl jet vlak do Stockholmu, odkud nám letí letadlo. Zde jsme se posilnili čokoládou a roztočili jsme naše kola do kopce, který měl cca 30 km a vedl skoro až na švédské hranice. Těsně před hranicemi jsme projížděli asi 4 km dlouhým tunelem, který byl zároveň nejvýše umístěným bodem naší zpáteční trasy.
Na hranicích jsme si udělali památeční foto a vrhli jsme se na ubírání zbývajících kilometrů. Cesta vedla podél velkých jezer rovinatým terénem, a tak jsme mohli jet relativně rychle.
Nocovištěm se nám stala skalka nad silnicí cca 6 km před Tarnaby. Máme hlad, před dlouhou cestou jsme odlehčovali.
(126 km)


Den 17. - pondělí
Dnes vstal Myšák o půl hodiny dříve, aby nám mohl udělat snídani. Nejdříve udělal slimáčí vývar, ze kterého se pak stala naše oblíbená kaše. Po snídani jsme se neobvykle rychle sbalili a vyrazili jsme na další dlouhou etapu do slunečného dne s modrou oblohou, kam až oko dohlédlo. Po několika kilometrech jsme dorazili do městečka Tarnaby. Zde jsme porovnávali místní ceny s norskými a při placení nám bylo řečeno krásnou prodavačkou, že část naší hotovosti platila jen do 30.6.. Peníze je prý možné vyměnit v bance, ale na dotaz kde nejbližší banka je, jsme dostali odpověď, že ve Storumanu, který je vzdálený cca 130 km. 
Pokračovali jsme tedy do Storumanu. Před obědem jsme se vykoupali v ledovém jezeře. Koupel jsme už po 650 km opravdu potřebovali. Pak následovalo mnoho kilometrů ve velmi jednotvárné krajině (vlevo smrky, vpravo břízky, jezero, hory). Pak přišla sprška a po ní našel Ondra první houbu. To nám zlepšilo náladu a zajistilo program po zbytek dnešní trasy. Celkem se nám podařilo nasbírat dvě igelitky plné hub, především křemenáčů a kozáků, ale objevili jsme i jednoho praváka a klouzka. 
Utábořili jsme se u jezera asi 8 km před Storumanem. K večeři jsme si dali vydatný kuskus s houbami a masovými kuličkami. S plnými žaludky jsme se uložili ke spánku.


Den 18. - úterý
Ráno u jezera už nebylo tak teplé jako předchozí večer, vítr pofukoval a stále zde byly přítomné otravné mušky. Využili jsme možnosti odlehčit v místní kadiboudě, ze které byl při otevřených dveřích krásný výhled na jezero. Po posnídání slaďoučké rolády nastal čas na zpracování hub. Bohužel jsme museli dost hub vyhodit, protože jich bylo moc a více bychom nesnědli a neodvezli.
Po cestě do Storumanu jsme stále nacházeli další houby, ale ty už jsme tam nechali (včetně jedné rekordní). Myšák také zjistil, že rozpáral bowden, a tedy jede opět na tři převody.
Ve Storumanu  jsme začali shánět krabice na přepravu kol a pokusili se vyměnit neplatné peníze. To se nám bohužel nepovedlo, protože nemáme švédský účet, a tak nám peníze zůstaly.
Místní cykloobchody byly velmi chudé a krabice jsme tedy opravdu nesehnali (vypadaly jako vyžraná lednice po týdnu doma bez maminky). Také jsme se ptali prodejců, jestli nemají zkušenosti s cestováním vlakem s kolem, ale opět marně. Ani na skládce za městem, ani v elektru a kupodivu ani v kontejneru, jsme krabice nenašli. Dojeli jsme tedy vyzvídat na vlakové nádraží. Čekárna tu nebyla a ani žádné prodejní místo. Vlaky zde totiž nejezdily.
Po prozkoumání spojení nám došlo, že z nádraží musíme autobusem. Paní z autobusové společnosti byla velice laskavá a dozvěděli jsme se, že kola nebudou problém, pokud bude volno. V klidu jsme tedy nakoupili a pojedli vynikající smaženici. Když přijel autobus, řidič ani nemrkl a nechal nás kola naložit. Jednoduše jsme tedy dojeli do Umea.
Na další spoj (teď už opravdu vlakem) byla nutností přeprava kol v krabicích (národní vlakový dopravce nebere do vlaku kola). Vydali jsme se tedy na objížďku krámků pro krabice. Bezúspěšně, všude bylo zavřeno (18:00) Ptali jsme se tedy lidí a jedna slečna nám poradila kutilský obchod, kde jsme sehnali krabice na stěhování. Byly sice malé, ale dali se poslepovat dohromady. 
Rozebrali jsme tedy na nádraží kola do téměř posledního šroubku a kolem nich vytvořili krabici. Balení jsme stihli tak akorát, abychom připraveni vyčkali příjezdu vlaku.
Krabice jsme narychlo nacpali dovnitř a očekávali příchod průvodčího. Vlak se rozjel a s krabicemi nikdo neměl problém. Po cestě jsme se konečně navečeřeli (00:30) a snažili se usnout.
(24 km)


Den 19. - středa
Snažíme se usnout, opakovaně nás probouzí rušivé vlivy (spolucestující, spolucestovatelé, otevírání okýnek atd.). Po lehkém spánku dorážíme na nádraží ve Stockholmu (7:30), vybalujeme a skládáme kola. Pán na nádraží si nás se zájmem natáčí a vyptává se na naši cestu. Další paní se zase ptá na cestování letadlem a tipy pro převoz své MERIDY. Konečně se nám daří poskládat kola, a tak zavíráme brašny do místních skřínek a vyrážíme na prohlídku města.
Zakoupili jsme si lístky na prohlídku téměř všech částí královského paláce. Viděli jsme královskou kapli,  královské prostory pro různé audience atd. poté jsme si zajeli do místního Coopu pro něco k obědu. Pak následovala prohlídka výstavy Tre Kronor, ze které nás už pomalu vyháněli, protože bylo po zavírací době. Proto jsme se šli ještě projet po místních parcích a ostrůvcích,během čehož jsme nalezli místo na spaní.
Vydali jsme se také na noční procházku po městě a hledali něco k večeři. Našli jsme tedy obchod, ve kterém byla rajčata v akci! Konečně! Poté už jsme jen vysílení vyzvedli na nádraží před zavíračkou kola a věci a ulehli v místním lesoparku ke spánku.
(21 km)


Den 20. - čtvrtek 
Kvůli náročnosti předešlých dnů a absenci většího spánku jsme si dnes přispali. Vrátili jsme věci do skřínky na nádraží a poobědvali a posnídali současně. Poté jsme se vrátili k prohlídce města a tak jsme navštívili Riddarholmen kostel, ve kterém jsou pochováni švédští panovníci. Když vedla naše cesta okolo cykloobchoodu, zastavili jsme se zde a poptali se po krabicích. Nebyl problém. Schovali jsme si je u nich pro pozdější vyzvednutí.
Prohlédli jsme si sbírku antického umění a zbrojnici. Poté proběhl další pokus o výměnu peněz, ale opět bezúspěšně.
Vyzvedli jsme krabice, srolovali je a odvezli na nádraží. Plně naloženi i s krabicemi jsme pokračovali v naší pouti na letiště. V relativní pohodě (už jen s jedním převodem) jsme dojeli do lesíka asi 4 km od letiště a tam jsme kousek od silnice zakempili. Zítra jedeme domů.
(63 km)


Den 21. - pátek
„Halo! Halo!“ ozvalo se před naším stanem, „This is airport security…“. Rozespale jsme rozlepili očka a ze spacáku otevřeli stan. Stáli zde dva muži v šedém s pistolemi a hleděli nám do stanu. Prý, že jsme byli blízko letiště, o čemž jsme samozřejmě věděli, promluvili jsme si tedy o tom, co zde děláme, a že dnes letíme ve dvě hodiny do Prahy. Také nám zkontrolovali občanku a ověřili si, jsme opravdu registrovaní na daný let. Zjistili jsme také, že Michal se švédský čte jako „Mišal“. Po ověření se jen slušně rozloučili a řekli nám, že je vše v pořádku a také tu prý můžeme klidně zůstat, pokud daným letadlem opravdu odletíme.
Spát už nám nešlo, a proto jsme se vrhli na snídani, chleba s marmeládou, nic moc, ale dalo se. Všude kolem stanu rostlo množství velkých borůvek, kterými jsme si spravili chuť.
Za nedlouho jsme se i s krabicemi ocitli na letišti. Bez dalšího čekání začalo naše rozebírání kol a šťouchání do krabic. Abychom zužitkovali zakoupený plyn, uvařili jsme si nudle se zbylými masovými kuličkami a poobědvali. Pak už jen došlo na zalepení krabic a check in. 
Dlouhou dobou strávenou checkinem a bezpečnostní kontrolou jsme zabili náš poslední čas ve Švédsku a ke gateu jsme dorazili jen tak tak. Gate už měl být před zavřením, ale stále nebyl ani otevřen. Čekali jsme tedy další půlhodinu, než nás do letadla vpustili. Chvíli ve frontě nám zkrátilo další vyvolávání „Mišala“, který se měl dostavit ke gateu na vysvětlení. Byly zde totiž nějaké nesrovnalosti s letenkami a zavazadly, ale prý bylo pro nás tři vše v pořádku. Sedíme v letadle a za nedlouho přistaneme. Těš se na nás, Praho!
(4 km)

FOTO ZDE!

(Myšák, Ondra, PX)