Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Kyrgyzstán Kazachstán 2011

 

Fotografie z Cykloexpedice Kyrgyzstán Kazachstán 2011 naleznete v externím fotoalbu zde a výběr toho nejlepšího na Facebooku (s popisky, nutno být nejdříve přihlášen na FB).

 

cykloexpedice_kyrgyzstan_2011_400.jpgdélka akce: 35 dnů (27. 6. - 31. 7. 2011);

účastníci: Petr Cvengroš, Jiří Kukačka;

délka trasy: 2011 km;

navštíveno: Kyrgyzstán a Kazachstán.

 

Po loňském výletu na východ do Gruzie a Arménie bylo téměř jasné, že ani tento rok nezůstanou naši dvoukolí miláčci o prázdninách doma. Jednoho lednového či snad únorového odpoledne jsme v naší oblíbené předexpediční základně U Břízy píchli s Petrem prstem do mapy a bylo hotovo. O prázdninách vyrážíme do Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Byl tu jen malý problém s vízy, protože kazašská se dají pořídit pouze v Berlíně nebo ve Vídni, ale s vydatnou pomocí kamarádky Kristýny se nakonec zadařilo a i bez několika výletů do Rakous a zpět se v našich pasech objevila podivná razítka psaná azbukou. Stačilo koupit letenky. Nevěřili byste tomu, ale nejlevnější a přitom přímé lety do Almaty (dříve Alma-Aty, největšího města Kazachstánu) mají překvapivě ČSA... Balení po státnicích bylo pro oba z nás příjemnou změnou po měsících prosezených u počítače a nad učením. A už sedíme v letadle, čeká nás asi šest hodin letu a dřevěné nohy. ..

Almaty, obří velkoměsto, na samém úbočí téměř pětitisícového hřebene. Šílená doprava, dva bikeshopy a první kontakt s domorodci. Sestavit kola, vyměnit pár peněz a rychle pryč:-). Ještě necháváme krabice u místních policistů, schválně, jestli nám je za měsíc vrátí a kolik za to budou chtít. Zatím chtěli 10 dolarů.

1.png

Míříme na západ k hranicím s Kyrgystánem. Hlavní silnici se snažíme co nejvíce vyhnout, ale občas to nejde. Spousta zajímavých setkání. U jedné z benzínek, kde natankujete plnou nádrž za pětistovku, nás třeba varují před bandity na cestě a v horách. Prý nás okradou a kdoví, co ještě. Za zválení jetele při stanování po nás chce místní šejdíř Tofik 100 dolarů. Je naprosto neodbytný a bere nám foťák :-) jako suvenýr. Tak mu dáváme pár peněz a dokonce nám vrací drobné. Místní nás hostí kumusem – zkvašeným kobylím mlékem. Je z toho probdělá noc a stan doslova v obklíčení hromádek toaletního papíru. Situace je tak zřejmá, že se nám směje i pastevec, který nás ráno přijde očíhnout. Běžně spíme pod stanem nebo širákem, ale momentálně je období monzunů, krátkých přívalových dešťů, takže většinou stanujeme. Dáváme pastevci zbytek kumusu, řádně natřeseného půldenní jízdou. Gejzír z vybuchlé láhve má asi šest metrů a pastevec má mléko snad i za ušima...

Po levé straně hraniční horský hřeben, po pravé nekonečná kazašská step. Přes první kopeček míříme k hranicím. Tam kupodivu vše probíhá hladce a za pár minut jsme přednostně odbaveni. Země přející cyklistům... Noc před Biškekem trávíme u Australana Jamese. James asi před deseti lety přijel kvůli práci a už zde zůstal. Manželku a dceru nechal doma, koupil statek, chová koně, velbloudy a má se dobře. Nechává nás přespat v rekonstruovaném domě a radí nám se spoustou věcí, kudy jet, kudy nejet, že není třeba bát se vlků a podobné zásadní informace. Další den projíždíme Biškekem, hlavním městem Kyrgyzstánu, posílám pohledy domů, nakupujeme ponožky, ruskou flícku a asi deset vynikajících masových pirožků, které se staly symbolem celé akce.

4.png

Za Biškekem nocujeme u zemědělce Roma, co hlídá políčko s cibulí, které živí celou jeho rodinu, a poté míříme po hlavní silnici na Tokmok, je to fuj cesta, chtělo by to roušku přes obličej. Kyrgyzská auta rozhodně nemají pravidelné technické prohlídky a po silnici občas jezdí opravdové vraky. První velké dobrodružství nás čeká už zanedlouho. Děláme velký nákup do hor a odbočujeme do Chong Kemin národního parku. Čekají nás tři dny jízdy do kopce podél stejnojmenné řeky zakončené výšlapem na 3800 m vysoký pas, přes který chceme přejet pohoří Ala-Too a dostat se tak nejpřímější cestou k jezeru Yssyk-Kul. Nějací cyklisté tam před námi už jeli, Petr našel na internetu GPS záznam trasy, takže proč bychom to nezvládli my? Projíždíme dvě poslední vesnice a děravý asfalt se pomalu mění ve zpevněnou cestu. Stále stoupáme. Dokonce platíme místnímu strážci 600 som (asi 200 Kč) za průjezd nějakou obzvláště úžasnou částí parku a za to si alespoň stavíme stan na dohled od jeho domu, přímo u řeky se super výhledem. Pozdě si strážce uvědomuje, že nás měl pozvat k sobě domů. S díky odmítáme, protože už máme rozbaleno a poprchává, tak dáváme přednost romantice ve stanu ve dvou :-). Na levé straně údolí, kam svítí slunce, jsou holé kopce, na pravé smrkové lesy. Až bude pršet, máme se pod nějaký z těch smrků schovat, zaručeně prý nepromokneme. Ráno pokračujeme dále, fotíme ovce, sviště, polodivoké koně, brodíme první potoky a míjíme první pastevecké jurty.

Kyrgyzští pastevci tradičně tráví cca půl roku v kopcích, kde vykrmují svá stáda. Na tábořištích postaví jurty a celá rodina zde žije až do podzimu. Na zimu se stěhují zpět do údolí do svých vesnických domovů, protože jejich tábořiště brzy zapadne několika metry sněhu. Spaní u jurt je ideální příležitostí, jak se v noci cítit bezpečně a ještě se dostat do kontaktu s místními. Spíme takto za naši cestu několikrát, snad vždy jsme pozváni na čaj a něco k jídlu do tepla jurty. Kyrgyzové mají zvláštní tradici pití čaje, velmi silný nálev louhují přímo přes sítko a poté ředí horkou vodou. Národním jídlem je vývar z berana s těstovinami, kterým nás hostí už u první jurty. Komunikujeme spolu podivnou kombinací češtino-ruštiny, ale i těch pár slovíček, co rusky umíme, stačí, abychom se celkem dorozuměli.

Začíná přituhovat, překonáváme dva brody, kde kdyby bylo jen o trochu více vody, bychom asi museli otočit. Cesta, po které jedeme, nikam nevede, takže zde téměř ani nejezdí džípy, které bychom mohli poprosit o pomoc. Musíme si proto pomoci sami. Sundaváme z kol všechna zavazadla a na několikrát po kouskách přenášíme, druhý vždy fotí, aby zbyla alespoň památka, kdyby někoho z nás odnesla voda. Raději si necháváme helmy:-). Cesta pomalu mizí, už je to opravdu zarostlá polňačka a my po dvou a půl dni konečně uhýbáme doprava směrem do pořádných hor vstříc passu 3800 m. V průvodci stojí, že cesta je průjezdná džípem nebo na koni, ale auto by nemělo pražádnou šanci. Nikde ani živáčka, na celém kopci jsme nejspíše úplně sami. Drápeme se nahoru, na mnoha místech musíme tlačit nebo překonávat kamenná pole spadané suti. Táboříme ve výšce 3200m. Pěkná zima a není mi moc dobře, teprve o tři měsíce později se dozvídám, že to byly první projevy zánětu slepého střeva... Ráno se drápeme dále. Trochu poprchává a my už v dálce vidíme náš pass. Serpentýny k němu jsou pokryté sněhem, ale my se stále nevzdáváme. Sněhu je více a více a my už skoro výhradně tlačíme. Poprchává, nemáme už téměř žádné zásoby a situace nevypadá úplně růžově. U prvního velkého sněhového jazyku přes celou stezku si musíme přiznat, že hora zvítězila, protože s koly už nejde pokračovat dále, aniž bychom riskovali klouzačku do údolí. V 3520 m našemu cíli na dohled obracíme zpět... Odměnou nám je luxusní noc v jurtě u pastevců pod kopcem...

Sjíždíme zpět údolím, podnikáme ještě jeden pokus o přejetí hřebenu, ale nakonec končíme opět na hlavní silnici. Ta je příšerně rozbitá a ještě příšernější je doprava na ní, ale nedá se nic dělat. Dorážíme do Balykchy, místního velkoměsta na břehu jezera Isyysk-Kul. Jde o druhé nejhlubší ledovcové jezero na světě, kde Sověti v minulosti zkoušeli své ponorky a válečné lodě. Dnes sem jezdí hlavně bohatí Kazachstánci na prázdniny. Objíždíme jezero po severním břehu, ale není to žádná extra zábava, rovina a hory nalevo a voda napravo. V letovisku Cholpon-Ata hledáme turistickou zajímavost, o které prakticky nikdo z místních neví – Petroglify – pravěké malůvky na kamenech. Za pár korun máme prohlídku v ruštině :-) i s průvodkyní. Zbytek dne trávíme na pláži a vše zakončujeme pořádnou Night-Ride, kterou ukončuje až moje píchnutí nepropíchnutelného :-) pláště od Schwalbe.

A opět na zpátky na hlavní a vstříc dalšímu cíli, jezeru Song-Kul. Cestou nocujeme u rodiny s dvanácti dětmi a jedním obzvláště nebojácným a potkáváme cyklocestovatele z Belgie, pět měsíců na cestě a za dva týdny se mu narodí miminko, tak spěchá zpět do Evropy. Noc s ním nás vychází pěkně draho, navštěvují nás totiž nějací místní kradláci a odnášejí si něco z naší výbavy neopatrně nechané na kole. Foťák, GPSka a další věci teď zajisté dobře slouží někde na východě. Belgičan nám radí Pamír High-Way jako další destinaci pro naše výlety a u jezera ve výšce cca 3000 m se loučíme. My pokračujeme okolo, opět nocujeme u jurt, některé jsou opravdové, některé už přizpůsobené pro turisty, koupeme se a poté sjíždíme krásným přímo spektakulárním údolím zpět na naši oblíbenou hlavní.

3.png

Přes Naryn pokračujeme dále směrem k hranici s Čínou. Silnice by měla být pěkně sjízdná, ale čeká nás největší zrada akce. Celý hlavní tah z Číny do Kazachstánu je rozkopaný, budují zde úplně novou silnici, která má být dokončena někdy v roce 2013. Zatím je zde násep, který je díky kamionům tak vymletý, že se skoro nedá jet. Cestou navštěvujeme další dvě významné památky. Nejdříve ruinu citadely Koschoj-Korgoj, kterou nechal dle legendy zbudovat legendární hrdina Manas pro svého padlého přítele Koschoje. Nocujeme hned vedle v „homestay“ u místních lidí, s večeří a snídaní za skvělou cenu. Druhý den nocujeme u Tash-Rabat, karavanseraje a pevnosti na Hedvábné stezce, opět ve výšce asi 3000 m... V tomto místě otáčíme zpět. V ydáváme se přes nepříliš zmapované území směrem na sever. Ani odbočku z hlavní nemůžeme najít, ale nakonec se po několika radách místních zadaří. Čeká nás několik úžasných dnů mimo civilizaci, cesta horami, úžasné výhledy, noc u opravdu „echtovní“ rodiny s dvěma prcky v zemi nikoho, domácí jogurt „ayran“ a smetana „kajmak“ a domácí placky. Ani vlky ani medvědy jsme nepotkali. Sjezd do vsi Ak-Tal a druhý výjezd k již navštívenému jezeru Song-Kol, jinudy to bohužel nejde. Je to pár hodin do kopce, naproti nám jedou desítky kamionů se složenými jurtami, vypadá to jako nějaká evakuace... Ale jak zjišťujeme nahoře u jezera Song-Kul, vůbec nic se neděje. Nahoře potkáváme Rusa na kole s batohem a dva Němce. Čeká nás asi 40 km dlouhý sjezd, naprostá paráda. Ve sjezdu trochu bourám, je z toho odřené noha a loket a roztržený dres, jednou to přijít muselo. Alespoň využijeme lékárničku :-). Dole potkáváme skupinku trochu zoufalých Poláků, dva páry, skoro poprvé na kolech a hned do Kyrgyzstánu. Jedna dvojice zůstává dva měsíce v Kyrgystánu a Kazachstánu, druhá míří přes Čínu a Pakistán do Indie! Mají přídavné vozíčky, tzv. Extra Wheel a na nich ještě další brašny, místo na přední vidlici. Asi dvakrát více vybavení než my. Musí se s tím jet naprosto strašně a ani nechci domýšlet, jak se kolo s tímto postrojem tlačí nebo brodí. Ale držíme jim palce!

5.png

Čeká nás už jen ochutnat kyrgyzské pivo a po poslední rozmlácené silnici se dostat na další hlavní vedoucí z Uzbekistánu. Zastavujeme ještě ve vsi Kojomkul u pomníku 290 cm vysokého muže-obra :-). Ale prý zde opravdu žil! Poslední pass, 3586 m, a poslední noc v pořádné zimě v serpentině pod passem. Příjemným překvapením je tunel ve výšce cca 3000 m, takže je hotovo mnohem dříve, než jsme mysleli. Tunel projíždíme s šátky a naštěstí ho jedeme v tom správném směru, tedy z kopce, jinak bychom se asi udusili. Co nás čeká za tunelem je snad sen každého cyklisty. 70 km dlouhý sjezd si vychutnáváme, jak to jen jde.

Druhý den už dojíždíme do Biškeku a po chvíli hledání najímáme taxíka – starou Audinu kombíka – nakládáme kola i sebe a míříme do Almaty. Je to cesta smrti, všichni tu řídí jako blázni, ale přežili jsme a noc už trávíme kus za letištěm. Předposlední den projíždíme městem ještě na jeden výlet, do národního parku v pohoří nad městem. Stoupáme nějakých 1500 m převýšení do zimního lyžařského střediska. Místo národního parku je zde jen silnice, ze které nejde uhnout, spousta těžařů likvidujících obří polom, lanovka a spousty hotelů a cyklistů, kteří si kopec cvičně vyjíždějí a zase sjíždějí. Spíme prakticky ve vesnici kus u cesty, ale nikomu to neva, tak nám taky ne. Poslední den sjíždíme zpět, prohlížíme si město, Náměstí republiky, Paniflov Park a místní katedrálu, nakupujeme čokolády do Čech a k večeru míříme na letiště. Noc na letišti není z nejpříjemnějších, ale co se dá dělat... ČSA nezklamaly, ranní spoj letí dle plánu a my už se těšíme domů.

Tato expedice byla opravdu jedinečná a v této kratičké reportáži rozhodně nezbylo místo na všechny zážitky nebo zajímavé lidi, které jsme potkali. A mám-li být upřímný, sám jsem zvědav, jestli vůbec a případně kam vyrazíme za rok...

KUKI 

See reports (in czech only, sorry :-) from our previous bike-expeditions here.

 

See pictures from our previous bike-expeditions:

Georgia, Armenia 2010

Greece, Albania, "Yugoslavia" 2009

Finland 2008

Balkans 2007

Norway 2006

Switzerland 2005

Croatia 2004

Balaton 2003

 

Náhledy fotografií ze složky Cykloexpedice Kyrgyzstán Kazachstán 2011