Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Finsko 2008

 

Fotografie z Cykloexpedice Finsko 2008 naleznete v externím fotoalbu zde.

  

délka akce: 29 dnů (9. 7. - 6. 8. 2008);

účastníci: Petr Cvengroš, Jarda Hejný, Lukáš Korous, Jiří Kukačka;

najeto: 2813 km za 141 hodinu v sedle;

průměr na den: 97,5 km (113 km na jízdní den) průměrnou rychlostí 20 km/h;

nejdelší etapa: 26. den, Litva, "... Litvou", 160,15 km;

navštíveno 7 evropských zemí: Norsko, Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko;

Obrazek

 

trasa: Trondheim – Malm – Grong – Trofors – (Švédsko) – Hattfjelldal – Tärnaby – Sorselle – Arvidsjaur – Severní polární kruh – Jokkmokk – Harads – Kalix – Haparanda-Tornio (Finsko) – Kemi – Oulu – Viitasaari – Jyväskyla – Lahti – Helsinki – Tallinn (Estonsko) – Pärnu – (Lotyšsko) – Riga – (Litva) – Kaunas – (Polsko) – Suwalki – vlakem přes Varšavu a Krakow do Prahy.

 

Tak je konečně tady, dlouho očekávaná recenze z prázdninového putování po Skandinávii a Pobaltí.

Skandinávie nás nadchla už v roce 2006, kdy jsme projeli jižní část Norska a Švédska, ale bylo jasné, že severněji to bude minimálně stejně zajímavé, pravděpodobněji zajímavější. Stačilo už jen koupit letenku a počkat do prázdnin. Navíc jsme se rozrostli, přidal se k nám Petrův kamarád Lukáš, takže po mnoha letech cestujeme opět v počtu čtyř. Plán není příliš jasný, ale vidíme to následovně: letadlem do norského Trondheimu a odtud nějakou dobu na sever. Jedním z významných cílů je Severní polární kruh, není však jisté, zda ho dosáhneme v Norsku, Švédsku nebo Finsku. Švédsko přejet od západu na východ a okolo severního okraje Botnického zálivu, který se vkleňuje mezi obě země, se překulit do Finska. Finskem jižním směrem až do Helsinek a poté trajektem do Tallinnu. Dále chceme pokračovat skrze Estonsko, Lotyšsko a Litvu do Polska a odtud, jak nám to vyjde, vlakem domů. Máme na to maximálně třicet dnů, abychom se stihli vrátit na letní UFOtábor.

A už přistáváme v Trondheimu. Trochu zima oproti Praze. Hned první veselá příhoda nás čeká dříve, než bychom si mysleli. Když vybalujeme kola z krabic, Lukáš zjišťuje, že si doma při balení zapomněl sedlo i se sedlovkou. No, 3000 km ze sedla, to bude makačka! Nebo alespoň 30 km od letiště do města. Ukazuje se ale, jak je Norsko vyspělá země, po pár metrech míjíme obchodní centrum, které je otevřeno, ač je večer, a mají i sedlo i plynové bombičky k vařiči, které potřebujeme na vaření. Další den věnujeme prohlídce Trondheimu, turistickému centru středozápadního Norska. ObrazekPěkné jsou doky, starodávný dřevěný most Gamble Bybro, Nidaros katedrála i pevnost Kristiansen, avšak největší atrakcí pro nás i diváky je výtah pro cyklisty. Cesta na pevnost je totiž hodně do kopce a tak se na kole můžete nechat vytáhnout nahoru, zapřeni nohou o takové plechové postrkovátko. S brašnami to ale nefunguje, takže jsme akorát vítanou atrakcí místním a turistům. Trondheim necháváme za sebou v trajektu, který nás veze na druhý břeh Trondheimského fjordu do vísky Vansikan, kde po dni cesty ve vzdálenosti mínus 30 km (od letiště do města jsme se vlastně vraceli) konečně vyrážíme. Napravo fjord, nalevo tak pětisetmetrové kopce.

Několik dalších dní míříme v zásadě na sever. Norská krajina je úžasná, zvláště kusy trasy podél fjordů. Často jedeme podél nebo spíme či obědváme u řek, těch je tu nepočítaně Co však není úžasné, jsou večerní nálety komárů. Když se člověk obrní a použije repelent, komáři ustouObrazekpí, ale i tak je to občas boj. Bohužel, komáři limitují možnost širákování, a tak většinou stavíme stany. Všechno zlé je ale k něčemu dobré, alespoň tak Lukáš nestraší místní ve svém bílém pyžámku jako hned druhou noc :-). Kluci vynalezli zajímavou metodu lezení do stanu s rozběhem, aby komáři neměli šanci, my s Járou zase metodu, jak vařit venku a přitom být zazipován uvnitř. Ostatně mohu zmínit pár čísel z celé cesty: 16,5 nocí ve stanu, 8,5 nocí širák, jedna v chatě a dvě ve vlaku. Místní tvrdí, že je nejteplejší léto za posledních sto let, což jim sice nevěříme, ale je opravdu hezky a co je hlavní, neprší! Nebo jen občas a trochu. Po prvních dnech mě začíná dost bolet koleno a ne a ne dát pokoj, poctivě jej mažu Fastum gelem, ale ani to nepomáhá. Ale co nadělám, měním styl jízdy tak, abych koleno moc nepřetěžoval, což má sice za následek, že mě začíná bolet vše ostatní, ale jede to :-). Jardu zase začíná bolet noha, alespoň v tom nejsem sám. Projíždíme městy Malm a Grong a dostáváme se do Nord-Norge, severního Norska. Ten den poprvé vidíme dva losíky pasoucí se kus od cesty. Jak ale zastavíme, utíkají. Z města Trofors nás čeká jediný pořádný kopec cesty (asi 12 km nahoru), jinak jedeme převážně po rovince nebo houpavých kopečcích.

Šestý den překračujeme hranice Švédska a poprvé pořádně nakupujeme v památném městě Hattfjeldal (Had jel dál). Nejlevnější malý chléb se tu dá koupit z 9,90 NOK nebo za 19,90 NOK (60 Kč), podle toho, do jakého obchodu vstoupíte. Já s Járou vstoupili do toho správného, Petr s Lukášem do toho horšího :-). Po nákupu si věříme, že ujedeme dešti a tak jsme promoklí až na kost. Lidé jsou ale hodní všude na Obrazeksvětě. Nocujeme v chatě, která nám byla dohodnuta hodnou babičkou, u které jsme zastavili poptat se na možnost přespání. Chata je jednou z mnoha standardně pronajímaných turistům nebo místním na dovolenou, s veškerým komfortem, co můžeme potřebovat. Obývací pokoj se mění na sušárnu a předsíň na sklad našeho vybavení. Ale to majítélé naštěstí nevidí. Parádní noc. Největší překvapení nás čeká ráno, kdy je nám řečeno, že po nás nechtějí ani korunu. A to už jsme se báli, že se nedoplatíme. No, jak říkám, hodní lidé jsou všude. Další den pokračuje déšť zakončený finálním lijákem v noci a je taková zima, že na sobě máme skoro veškeré oblečení, co vezeme. Ale další den je zase pěkně, tak ráno vše sušíme a pokračujeme po zkratce mezi horami, na kterou jsme odbočili večer. To je jedna z nejhezčích částí naší cesty. Frčíme horami a fotíme jak diví. Spousta modrých jezer, řek a mostů přes ně, kde se cyklista může zastavit a kochat se. Za městem Sorselle vidíme poprvé soby. Promenádují se beze strachu na něčí zahradě. My je zase beze strachu nenápadně pronásledujeme do lesa a máme pár pěkných fotek. Kdyby to někomu nebylo jasné stejně jako mě, tak sob je prý to zvíře veliké asi jako náš jelen, mající takové normální parohy porostlé strstí, zatímco los je mnohem větší a má takové placaté lopatkovité parohy. Devátý den se rozhodujeme, že Severní polární kruh zdoláme právě ve Švédsku a po nákupu zásob ve městě Arvidsjaur odbočujemě za tímto účelem výrazně na sever.

A další legrace. Zjišťuji, že pod náporem nových brašen, které jsem asi ne úplně šťastně uchytil, mi praskl na dvou místech nosič. Jet se dá, ale bojím se, že mi každou Obrazekchvíli uletí brašna. Příjemné je to zvláště ve sjezdech. Není ale kde koupit nový, projíždíme pustinou po rozbourané silnici, tak nezbývá, než doufat, že vydrží do nejbližší civilizace. Cestou potkáváme stádo sobů a sobíků na silnici. Pranic si nedělají z aut, která stádo s trpělivostí objíždějí. Cyklisty ale asi příliš neznají a mizí v lese. S velkou slávou dojíždíme na Severní polární kruh, kde náš čeká tabule s výkladem v několika jazycích a nezbytný obchod suvenýrů. Věděli jste například, že Severní polární kruh se pohybuje? Výjimečně si kupuji nášivku, odsud se to vyplatí :-). Fotíme se, píšeme pohledy domů a pospícháme dál, aby nám nezavřeli obchody ve městě JokkMokk, nejsevernějším místě naší cesty. Obchody jsou sice otevřené, ale nosič nemají. O den později projíždíme město Harads a nocujeme u jezera, kde si půjčujeme lodičku a vyjíždíme na noční projížďku. Uprostřed jezera je zajímavý malinký ostrůvek, na kterém stojí chata, sotva se tam vejde. Muselo dát práci dovést sem všechen materiál na lodičce. Při návratu vidíme lidi na břehu, už se připravujeme na nejhorší = majitele lodičky, ale jsou to jen nějací lidé, co tu chtěli rybařit a kempovat. No holt budou muset trochu popojet. Nepříjemné je, že do jediného rozumného města, kde by se dal nový nosič sehnat, dojedeme právě v neděli a je to dost zajížďka, takže se rozhodujeme otestovat nosič na kamenité zkratce přes hřebínek. Buď praskne úplně a někdo si holt udělá výlet do civilizace nebo vydrží a pak už vydrží všechno. Naštěstí b) je správně.

ObrazekZažíváme i solidní déšť. Třináctý den proto trávíme celý ve stanech u jezera, pouze statečný Lukáš s Járou vyráží zpět do nedalekého města pro zásoby, abychom neumřeli hlady. Ale zase je čas vymyslet nějaké hry do Bílkovic, spočítat trasu a zjistit, že nestíháme, takže den není zas až tak zabitý. Čtrnáctý den opět poprchává a my míříme přes Kalix k hraničnímu městu Haparanda-Tornio. Potkáváme zajímavého dědu, který pracoval v Čechách v Teplicích a hostí nás pivem Staropramen, a večer už ve Finsku několik hodin čekáme, než přestane pršet a vaříme párečky na houpací zahradní lavici před prodejnou s nábytkem. Nechceme spát nikde venku, ale už je pozdě někoho prosit o nocleh, takže nakonec přespáváme celkem luxusně na dostihovém závodišti v budce pro rozhodčí. Trénující žokejové se akorát ráno trochu diví, kdo to na ně mává z kukaně.

Finsko je jedna velká placka plná jezer, řek a lesů. Navyšujeme denní porce Obrazekkilometrů na průměrných 120 za den, abychom stihli návrat. Lukáš uvažuje, zda nás opustí už v Helsinkách nebo až v Tallinnu, kvůli práci musí být zpět o týden dříve. Jára se chystá trhnout v Lotyšsku v Rize. A my s Petrem snad vytrváme až do Polska, ale na Varšavu to příliš nevidíme. Rivina nám na jednu stranu umožňuje najíždět velké denní trasy, ale moc nevidíme do okolí, což je trochu otrava. V háku nám to frčí přes třicet, ale kopečky jsou stejně lepší. Pěkným místem je moře za městem Kemi. Musíme k němu ale dojet po šílené rovné silnici plné aut, kamiónů a vroubkování, aby se řidiči probudili, když vyjedou ze správného směru. Ve městě Oulu uvažujeme i o možnosti popojet kus vlakem, ale tu necháváme až jako krajní a velice drahé řešení. V Oulu mají také nosič, ale je velice drahý a brašny na něj příliš nepasují. Když přežil doposavad, přežije snad až do Prahy... dál nosič neřeším. Další dny najíždíme přes 130 km, míjíme spoustu jezer a také dáváme v jedné místní Obrazekknihovně na UFOstránky pár fotek a pozdrav z cesty. U jezera Saaruijärvi spíme na koupališti, slavíme Járovy narozky a řešíme, jestli muži jsou Miehet nebo Neiset (už sám ani nevím), což je zřejmě značně úsměvné pro děti, co se tu večer koupou. Kdyby tušili, že strejdové tu budou nocovat, ráno se určitě neukáží. Jára usuzuje, že N jsou muži, protože v převlékárnách jsou ze strany N provrtané dírky a ze strany M jsou zakryté :-). Na záchod chodíme každopádně na M, protože na N se nedají zavřít dveře. Voda je rezavá od železa, takže pokusy vyprat končí trochu nezdarem, ale večer je to parádní a dáváme už druhý den širáček. Další den nás postihuje nepříjemná závada, Petrovi se objevil nádor na skvělém plášti Kenda a tak nazouváme leta vozený Rubena Arctic. Najeli jsme na Finskou jezerní plošinu a večer po průjezdu městem Viitasaari je naopak ve znamení narozenin Petra a Lukáše, vína a oliv. A série „širáček“  pokračuje.

Pospícháme dále, ale jako na potvoru trávíme ztraceni půl dne na pláži ve městě Jyväskyla a Petra začíná bolet sval, který měl nedávno natržený. Tož se nám to trochu komplikuje a ještě nevíme, jak stihneme Lukášovo letadlo z Tallinnu... čeká nás Tour de Helsinky, něco přes 140 km přes Lahti. Skokanské můstky z olympiády 1956 jsou na svém místě a na hřišti pod nimi se hraje fotbal. Jakmile přijedeme, Lahťani dávají gól a vedou 1:0. Měli říct dřív, my bychom si pospíšili :-). Večer slavíme moje narozeniny u squotu vedle silnice, mám je sice až v květnu, ale důvod se vždycky Obrazeknajde. Do Helsinek přijíždíme někdy během odpoledne. Dostat se do Keskusty (centra) dalo zabrat, ale zvládli jsme to. Řešíme trajekty, pozdní oběd, můj natrhlý plášť a hlavně krabici pro Lukáše, aby měl do čeho zítra ráno na letišti zabalit své kolo. Samozřejmě si ve zbytku času prohlížíme i město: přístav, známý Lutheránký dóm se zelenou kopulí před přístavem, moderní nádraží nebo skalní chrám. Vše se s jistou dávkou štěstí podařilo a my už sedíme na palubě trajektu, koukáme na ostrůvky a ostrovní pevnost před městem a kocháme se zapadajícím sluncem. Brázdíme vody mezi Helsinkami a Tallinem na desetipatrové lodi, v jejíž útrobách zmizelo asi sto kamiónů a do hlavního města Estonska dorážíme někdy v jednu hodinu v noci. Lukáš se loučí a míří podle azimutu na letiště, my bereme za vděk místem na spaní v místní „Stromovce“ na trávě za tratí s pěkným výhledem na nákladní přístav.

Už pouze ve třech si prohlížíme Tallinn: věž Tlustou Markétu, náměstí s trhem a radnicí, Tallinnský hrad a chrám Alexandra Něvského. V Estonsku a hlavně v Tallinnu žije spousta bohatých Rusů, což je vidět hlavně podle luxusních aut, která nás míjí na Obrazeksilnicích. Petrovi v jedné nečekané chvíli vybuchuje plášť (třetí zničený plášť během týdne, statistika nuda je), a protože náhradní už nemáme, musíme šít a doufat, že naše rukodělná činnost dojede 50 km do nejbližšího perspektivního města. Pobaltské státy se krajinou i mentalitou obyvatelstava podobají České republice, takže nic zvláštního. Zašitý plášť čeká taktéž zatěžkávací zkouška, protože nám asfaltka mizí před očima, nicméně šťastně dorážímne do města Pärnu, u místního Šáry kupujeme kvalitní asi kilovou Rubenu a hurá na pláž k moři. To je pěkná tečka za několika nejistými dny, sluníčko, obídek a pak se cachtáme se ve vodě. Musíme ale dál, dneska to chce dojet do Lotyšska. Nightridíme až do noci, večeříme u samoobslužné benzínky a když nocujeme kus od ní, tachometr ukazuje 134 km.

Míříme na Rigu. Cestu si zpříjemňujeme obědem v restauraci, kde potkáváme Čechy mířící opačným směrem. Díky nim víme, co si máme koupit, protože personál umí Obrazekanglicky tak dvě tři slova. Do Rigy dorážíme až večer. Dost dlouho nám trvá, než přes zašlou periferii pronikneme do centra. Zrovna se tu koná nějaká akce, tak se s námi fotí skupina slečen převlečených za námořnice. Prohlížíme si noční centrum, nejvyšší věž v Evropě, náměstí se zámkem a noční fireshow a Jára na nádraží zjišťuje, že vlak do Villniusu nejezdí a že bude muset autobusem, což potvrzují i Američané-cykloturisté, kteří jsou v Evropě na několika měsíční cyklo dovolené. Kolo se tu ale do autobusu prý bere jako normální zavazadlo, takže to snad bude OK. Járu opouštíme v parčíku s obeliskem a už dlouho po půlnoci opouštíme město. Po bezmála 160 km okolo páte hodiny ranní jdeme na kutě v krásném lesíku u silnice. A pak že dovolená :-).

Čekají nás poslední dny Litvou přes Panevéžys a Kaunas, stále po silnici E7, předem víme, že pěkná nuda. A také, že jo, ještě horší, než jsme čekali. Fouká nepříjemný protivítr, řidiči po nás hází různé předměty (identifikovali jsme jogurt a kost od kuřete), zdraví nás čeští kamioňáci. Naposledy se koupeme a málem nás poráží auto. ObrazekJedeme si s Petrem pěkně zatáčkou, zezadu předjíždí nějaký pitomec, ale v protisměru auto... brzdy kvílí, my už se vidíme mrtví. Když se ohlédneme, auto stojí ve svém pruhu, ale otočené na druhou stranu, od gum se kouří, prostě nám za zády udělalo hodiny a zmateně odjíždí směrem, kterým přijelo. Ale přežili jsme. Poslední den už míříme přes Mariampole a Kalvariju do Polska. Hlavní je plná kamionů a na hranicích Polska se skoro daří sehnat českého kamiońáka, který by nás vzal domů. Bohužel jede na druhou stranu... A samozřejmě, abychom si to dobře pamatovali, poslední kilometry v Polsku nás chytá průtrž, do které bohužel po chvíli čekání musíme vjet, jinak nestihneme vlak. Vše ale šťastně dopadlo a my včas dorážíme na nádraží.

Podle plánu chceme jet nočním vlakem přes Varšavu do Krakowa, a poté druhým nočním vlakem do Prahy. Trasa je už vyzkoušená Jardou a funguje, Lukáš je už dávno d v Praze a my to už máme jen jeden přestup. Na nádraží se nás ujímá hodná Obrazekteta, co umí anglicky, vyjednává nám lístky a zařizuje, co se dá. Rychlík má jeden oddíl speciálně pro cyklisty, půl vagónu je pro kola a druhá polovina pro jejich majitele. Na poslední chvíli neměli lehátka, ale dá se bez problému spát v prázdném kupé. V Krakowě máme celý den volno. Nejdříve dospáváme a sušíme věci na břehu Wisly pod hradem Wavel. „Tady nemóže být,“ vyhazuje nás však nějaký popelář, který si naše vybavení zřejmě spletl s odpadky :-). Jedeme si tedy prohlédnout centrum, hlavní rynek s přehlídkou Polsko-Ukrajinského folklóru, chrám sv. Petra a Pavla a hrad. Vlak směrem Praha – Vídeň – Budapešť na nás večer čeká na nádraží. Já obsazuji kupé a Petr nakládá kola do českého hitláku. Snad dorazí... Za pár hodin budeme doma.

Pár hodin se trochu protáhlo, zvláště kvůli přítomnosti kamarádů z Rumunska, kteří zaplnili naše kupé. Okolo sedmé jsme sice značně unavení, ale šťastně se všemi věcmi na Smíchovském nádraží. Kupujeme české koblížky a šátečky k snídani a děláme poslední fotku... Další dobrodružství za námi... 

 

Fotografie z Cykloexpedice Finsko 2008 naleznete v externím fotoalbu zde.