Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Chorvatsko 2015

3. 8. 2015

gopr0833.jpg

Za dva týdny jsme ve dvou (Ondra a Myšák) zdolali trasu z Prahy přes Chorvatsko do Benátek. Ujeli jsme necelých dvanáct set kilometrů (1171 km), navštívili čtyři cizí země (některé dokonce třikrát), ochutnali zmrzlinu snad v každém městě, ve kterém jsme byli, koupali se v moři, v horských řekách, strávili jsme spoustu nocí na divoko, čtyři v kempu a jednu v hotelu, potkali jsme spoustu zajímavých lidí, viděli, jak se po cestě mění krajina, stavby, lidé a jejich schopnost řídit. Kdyby někoho někdy zajímalo, co člověk celý den na tom kole dělá, tak je to jednoduché. Kochá se krajinou, povídá si a hledá si nějakou zábavu. My jsme třeba sledovali SPZky a hledali Čechy. Když se nám to náhodou povedlo, rozzářily se nám úsměvy a snažili jsme se mávat vlaječkou a dát najevo, že jsme přeci také Češi, někdo pochopil a zablikal, jiný mávnul, zatroubil, nebo zamával stěračem. Proto vždy, když v zahraničí uvidíte cyklistu s českou vlaječkou, nezapomeňte zablikat.;-) Dalším poznatkem je, že v Itálii mají dobrou zmrzlinu a mimo Česko se v autě neděkuje blikáním výstražných světel, teda alespoň nám tak nikdo neděkoval. No to je jedno, kdyby Vás zajímalo, jak naše cesta probíhala, můžete si počíst níže.

 

1. 7. středa

Po drobných oddílových povinnostech a posledních přípravách na cestu jsme vyrazili směr Chorvatsko. Sluníčko nás vedlo kupředu, cestou necestou, polem nepolem. Kolem poledního jsme se zastavili v Kamenném Přívozu u řeky na oběd. Voda byla teplá a stín na břehu řeky přívětivý. Ideální místo na siestu! Když pominul polední žár, vydali jsme se opět na cestu, která rychle ubíhala např. přes Hořetice a Hodětice, až jsme dorazili do lesa za Vojkov. Rozbili jsme základní tábor a ulehli ke spánku.

(62 km)

 

2. 7. Čtvrtek

Probudili jsme se do dalšího slunečného dne. Sbalili jsme tábor a vyjeli jsme pro snídani. V nedaleké vesnici jsme si udělali snídani lordů. Míchaná vejce s čerstvou houstičkou a máslíčkem, k pití pomerančový džus. Po nabytí energie se naše družina (o dvou členech) vydala směr Tábor. Po cestě nás nezastavila ani rozestavěná železnice, ani chybějící část E55. Na břehu Jordánu nás během oběda oslovil domorodec, kterému jsme museli slíbit, že mu napíšeme SMS až dorazíme k našemu cíli. Dále jsme udělali pár malých zastávek (v cyklosportu, zmrzlina 1, zmrzlina 2) cca na dvě hodinky a začali jsme dohánět vzniklou ztrátu. S klesajícím sluncem nám cesta začala rychle ubíhat a než jsme se nadáli, měli jsme v nohách dalších 60 km. Nohy nás pěkně bolely, a tak jsme vyhledali další místo k nočnímu odpočinku. Na neštěstí bylo naše místo obydleno otravnými muškami, kvůli kterým jsme byli nuceni k ústupu pod moskytiéru. Zbytek noci proběhl v pořádku.

(97 km)

 

3. 7. Pátek

"Tak už vstanem..." první fráze dne. Posbírali jsme svých pět švestek a vyjeli do horkého dopoledne. Cesta se začala více a více vlnit a naše frustrace rostla. Hlavami se nám začaly honit myšlenky, zda náš cíl není příliš utopický. Po zvážení, že třetí den je vždy kritický, jsme se rozhodli nehazardovat a dali si odpočinkové odpoledne na břehu řeky Malše. V cestě jsme pokračovali až navečer. V Besednici jsme potkali místní pouť. Neodolali jsme a museli vyzkoušet autodrom. Okolo 21:30 jsme začali hledat místo na spaní. Jako bonus jsme našli vzrostlého křemenáče a praváka. K večeři jsme si uvařili výborné houbovo-tuňákové rizoto.

(52 km)

 

4. 7. Sobota

Už je tu zase další ráno, vstali jsme, zabalili a vyrazili. Naše první kroky vedly do města hříchu Dolní Dvořiště, kde jsme zjistili, že máme prasklý displej od navigace, čímž se z dobrého pomocníka stalo závaží. Po přejezdu hranice s Rakouskem jsme ihned začali stoupat na kopec, na jehož vrcholu jsme si dali vítězný oběd. Během oběda se pokusila o kontakt místní dívka, která bohužel ovládala pouze jazyk německý, který my příliš nezvládáme. Na další cestě nás čekalo velké převýšení, a tak jsme byli rádi, když jsme se dostali do Linzu. Tam jsme zjistili nemilou věc, vzhledem k faktu, že byla sobota, všude měli otevřeno jen do 18:00 krom restaurací a kaváren. Na nádraží jsme však přeci jenom objevili malý otevřený Spar, kde jsme doplnili zásoby. Pokračovali jsme lehce dobrodružnější jízdou až do kempu za Linzem, kde jsme se utábořili.

(81 km)

 

5. 7. Neděle

V půl sedmé ráno nás vzbudili hlasití sousedé táborníci (také Češi). Mezi jejich perly patří např.: "...Mamí, co je větší Lko nebo Mko?" "To je přece jasné, Lko, M jako medium a L jako LOW...!". Zanedlouho jsme boj vzdali a vstali také. I přes brzké vstávání jsme vyráželi tradičně v půl jedenácté. Vzhledem k tomu, že byla řeka Krems čistá, rozhodli jsme se pro koupačku. Bylo to osvěžující jak pro nás, tak naše pití. Poté jsme se vydali podél této řeky až téměř k našemu dennímu cíli. Po cestě praskl Myšákovi nosič, ale jeho nápaditost problém vyřešila (cca po hodině)(takto spravený nosič vydržel dalších 9 dní jízdy a 801 km). Když jsme se začali poohlížet po místě na spaní, našli jsme self-camping, který fungoval tak, že byl vyvěšen papír s cenou a vedle kasička. Nemohli jsme se rozhodnout, zda zůstaneme, nebo pojedeme ještě dál a najdeme něco jiného, a tak náš problém vyřešila mince. Jeli jsme. Neděle pro nás skončila ve městečku Klaus, kde jsme spali tak trochu, dost, "na divoko".

(78 km)

 

6. 7. Pondělí

Tentokrát jsme vstali "brzo" (6:45). Jakmile jsme se vydali na cestu, začalo pršet. Nandali jsme pláštěnky na brašny, na sebe bundy a pokračovali v jízdě (nejsme přece z cukru!). Chlazeni vodou jsme podávali v nelehkém alpském terénu neobyčejné výkony. Brzy jsme se dostali do městečka Windischgarsten, kde jsme si koupili svačinu, po které jsme za ustupujícího deště vyrazili k prvnímu průsmyku. Výstup nahoru nám komplikoval protivítr, ale i tak jsme převýšení 300 m hravě zvládli. Na "vrcholu" nás pobavil náš krajan, se kterým jsme se dali do řeči. "Do večera jste tam, já to jel tři hodinky..." "Na kole?" "Ne, autem..." :D.  Vítr se nás nepustil ani v dalším údolí. Oběd proběhl ve stylu piknik před Sparem. Hravě jsme také vyřešili výměnu upadlého košíčku na lahev a pokračovali k další horské etapě.

Po lehkém bloudění jsme dorazili k úpatí druhého průsmyku. S vypětím posledních sil jsme se vyškrábali na jeho vrchol (1274 m.n.m). Po zhodnocení situace jsme se rozhodli vyhledat pomoc domorodce. Pán byl velice laskav a nabídl nám možnost postavení stanu na své zahradě a další zázemí v svém 700 let starém domě. Znaveni náročným dnem jsme ulehli ke spánku.

(87 km)

 

7. 7. Úterý

Tohle ráno bylo něčím jiné než ostatní rána. Cinkaly tu kravské zvonce a při letmém pohledu ze stanu se nám naskytl pohled na ranním sluncem zalité Alpy. Rozloučili jsme se s milým staříkem a udělali si s ním selfíčko! Poté jsme začali pomalu, ale jistě, utrácet našetřené výškové metry. Vítr byl však opět nepřátelský a tak bylo třeba i šlapat.

Místní lidé k nám byli vždy přátelští stejně tak i paní před dalším Sparem, která nám ochotně ukazovala směr ke koupališti zdarma. Nikdo se jí však o to neprosil, a tak nevíme, jestli nás náhodou nechtěla zdvořile upozornit na to, že potřebujeme koupel. Klesali jsme stále dál až k řece Mur. Po cestě jsme se setkávali s cedulkou Tour de MUR, ale měli jsme spíše pocit , že se jedná opět o Tour de protivítr. Na oběd jsme se usadili do stínu pod "fíky" a poslouchali brblající taliány, kteří zde také jedli. Nikdo je asi neučil, jak se šetří vodou, neboť soustavně nechávali puštěný kohoutek s pitnou vodou v místním korýtku. Zbytek dne jsme pak strávili v relativně slušném tempu. Vystoupali jsme do dalšího sedla Perchau a za skřípění našich kolen pokračovali přes S. Veit až k Ossiacher see. Může se zdát, že šlo o chvilku, ale ve skutečnosti jsme od oběda ujeli dalších 100 km. V místním kempu jsme pak neodolali a ještě večer jsme skočili do vyhřátého jezera.

Vyčůrat, najíst, vymydlit a spát.

(137 km)

 

8. 7. Středa

Vstávat se nám moc nechtělo, a tak jsme pokračovali ve spaní až do devíti. Při pohledu na klidné jezero a nafukovací trampolínu, která na něm plavala, jsme se neudrželi a vyrazili to otestovat. Z kempu jsme tak vyráželi až po poledni. Slunce pálilo i nepálilo, až jsme se prostě rozhodli si dopřát oběd (16:30). Restaurace byla příjemná a stejně tak i obsluha. Naše rozjímání však bylo přerušeno nenadálou vichřicí, která začala odnášet vybavení zahrádky. Za naši nezištnou pomoc při vzniklé situaci jsme byli odměněni tekutým chlebem na účet podniku.

I přes naši snahu bouřku přečkat v restauraci se nám to nepodařilo (nedoplatili bychom se :D ). Proto jsme byli nuceni vyrazit do velmi deštivého počasí. Bouřka však stále přicházela nová a nová a tak naše putování připomínalo spíše schovávanou v autobusových zastávkách. I přes veškerou nepřízeň počasí jsme dorazili za italské hranice do města Tarvisio. Tam však dnešní příběh skončil, jelikož byla tma a my v zuřící bouřce neměli kde postavit náš stan. Ubytovali jsme se tedy v nejlevnějším hotelu** a chytili WiFi ;). Rizoto na vařiči bylo prostě nutností a tak jsme si ho uvařili (byl zde zákaz kouření a ne vaření na vařiči :D ).

(48 km)

 

9. 7. Čtvrtek

V hotelu jsme měli zaplacenou snídani, a proto jsme možnosti využili. Nic extra, ale dalo se… :D Vysušili jsme mokré boty fénem a osedlali naše oře.

Počasí bylo konečně lepší (lehce pod mrakem). Cesta na vrchol posledního průsmyku nám tak rychle ubíhala (vítr byl tentokrát na naší straně). Nahoře jsme dali vrcholové foto s krásnými skalistými vrcholy okolních hor. Poté jsme započali sestup k moři. Cesta i přes vracející se protivítr relativně rychle ubíhala a za nedlouho jsme mohli v klidu usednout k obědu ve stínu malé vodní elektrárny. Zde jsme byli osloveni krajany, kteří byli na cestě z dovolené. Po obědě už cesta tak rychle neubíhala. Hlavně pro Ondru, který se poprvé, co ho znám, naštval (psychická krize). Spravil to však pytlík bonbonů a odpočinek v trávě. Pak jsme se opět vrhli na hltání kilometrů, až se nám naskytl dlouho očekávaný pohled na Středozemní moře. Rozhodli jsme se nečekat na tmu a vyhledali místo na spaní s výhledem na moře. Po chvíli bylo hotovo a my jsme jedli zbytky jídla ve stylu „co brašny dají“. Dopsali jsme zápisky z cesty a šli na kutě.

(127 km)

 

10. 7. Pátek

Nad městem Duino nás probudil svěží vánek. Po opuštění našeho dočasného útočiště na kopci jsme sešli dolů a setkali se s Myšákovým bráchou Petrem.  Domluvili jsme si společný sraz na pláži v Terstu a vyjeli (Petr s Luckou autem a my na kolech). Cestou jsme se na chvíli zastavili na vyhlídce na moře a rozjímali.  Po nedlouhém vzájemném hledání jsme se sešli na promenádě a šli se poprvé za naši cestu vykoupat v moři. Dobu okolo poledne jsme strávili u vody. Odpoledne jsme si dali výbornou italskou zmrzlinu a vyrazili pokořit poslední zbytek cesty do našeho cíle, Chorvatska. Vymotat se z Terstu byl téměř nadlidský úkon, protože nás v podstatě všechny cesty naváděly na dálnici, ale nakonec se nám to povedlo. Večer jsme zdárně dorazili do Savudrije a byli v cíli. I přes všechny naše pochyby, které nám během cesty prolétaly hlavou, jsme zvládli dojet z Prahy k moři do Chorvatska na kole. Cesta tam nám trvala 10 dní a ujeli jsme 866 km. Za náš výkon jsme se odměnili večeří v místní restauraci – talířem ryb, krevet a kalamár.

Nocoviště jsme našli v lese v bývalém vojenském prostoru.

(97 km)

 

11. 7. Sobota

Tento den byl konečně tím odpočinkovým. Ráno jsme si přispali a celý den jsme strávili u moře koupáním, potápěním, odpočíváním a nabíráním nových sil. Po zjištění, že se u vody nenachází žádný stín, jsme se rozhodli, že postavíme slunolam. Zašli jsme do blízkého lesa a našli dřevo na nosnou konstrukci. Tu jsme pak na „pláži“ postavili a natáhli na ni plachtu od stanu a pláštěnku. Večer jsme se přesunuli do nedalekého kempu, kde jsme se ubytovali.

(0 km)

 

12. 7. Neděle

Ráno jsme dojeli do pekárny pro snídani. Po zbytek dopoledne jsme vymýšleli cestu zpět do Prahy a pak se šli koupat. Nakonec zvítězil návrh, že dojedeme do Benátek v Itálii a tam se opět sejdeme s Petrem, se kterým odjedeme autem do Prahy, ale až poté co si je pořádně prohlédneme. Vtipné je, že to bude levnější, než jet vlakem. Po obědě se s námi Petr s Luckou rozloučili a jeli zpět domů. My jsme zabalili a vyrazili do města Umag, kde jsme nakoupili zásoby na cestu do Slovinska. Tentokrát jsme jeli sice podstatně delší, ale hezčí cestou po pobřeží. Bohužel i zde se našlo pár nepříjemných stoupání.

Večer jsme hledali místo na spaní a chtěli pro tuto noc zůstat v olivovém sadu. Nakonec jsme z důvodu mnoha cest okolo a po nich procházejících lidí dojeli opět do kempu a tam zůstali. Po večeři jsme si dali jako dezert slaďoučký ananas.

(46 km)

 

13. 7. Pondělí

Jelikož bylo ráno pod mrakem, nic nás nebudilo a trochu jsme si přispali. Dali jsme si snídani v posteli jako každé ráno a pomalu vyrazili. Cesta se nám klikatila podél mořského pobřeží a jeden výhled na moře střídal další.  Po čase jsme dorazili do Terstu. Neodolali jsme a dali jsme si opět výbornou zmrzlinu v cukrárně, kde jsme byli v pátek. Dále jsme se uvelebili na břehu moře, kde byla zahájena obědová pauza.  Samozřejmě jsme se také vykoupali. Po obědě (18:00) jsme se vydali opět na cestu. Vítr nám foukal do zad a kilometry stále přibývaly. Kolem deváté jsme pak spatřili lipový háj, který by mohl být naším útočištěm. Byl sice za kolejemi, ale i s těmi jsme si poradili. Místo na spaní to bylo hezké a za cvrkotu cvrčků a projíždějících vlaků jsme v klidu usnuli.

(94 km)

 

14. 7. Úterý

Benátky jsme měli „co by kamenem dohodil“, a proto jsme se po ránu rozhodli nikam nespěchat (každé ráno se nějaký důvod najde) a v klidu se vypravit na cestu. Kilometry ze začátku rychle ubývaly, ale asi po milionté se do nás pustil protivítr.  Ze zábavy se stala otrava. Po čase se naše výprava rozhodla nasbírat energii před obchodem Coopca. Zde jsme potkali kolegu cyklistu, který měl podobnou trasu jako my, ale byl z Finska a jelo mu to rychleji (měl silniční kolo a podstatně méně věcí). Po obědě se změnila silnice z menší na hlavnější, a tak jsme se pokusili vyhledat klidnější variantu. To se nám bohužel vymstilo a skončili jsme mezi poli. Pak, ani nevíme jak, se před námi znovu objevila hlavní silnice na Benátky.

K závěru dne Ondra velmi „šikovně“ píchnul. Z ničeho nic měl v zadním kole zapíchnutý velký kus skla. Vzhledem k padajícímu slunci, jsme rychle vyhledali místo na spaní. K tomu nám posloužila křoviska v okolí vybydlených domů v polích za San Donou. Velké množství všudypřítomných komárů jsme řešili bleskovým ústupem pod moskytiéru. Dobrou noc.

(94 km)

 

15. 7. Středa

Ráno jsme vstali a jak vzdal Ondra kolo do ruky, tak zjistil, že předešlý den zalepená duše nevydržela a je opět prázdná. Jako ranní rozcvička tedy následovala její výměna. Poté jsme se po všelijakých polních cestách dostali na hlavnější cestu do Benátek, po které jsme nějaký čas pokračovali. Když se nám zdálo, že se ze silnice stala frekventovanější, než se nám líbí a že už nás to po ní pořád rovně nebaví, tak jsme z ní sjeli a pokračovali po menších, po kterých jsme se dostali až do Mestre. Odtamtud jsme chtěli jet přes park a potom na most, ale to nám nevyšlo, jelikož do Benátek vede most pouze jeden. Museli jsme se tedy vrátit.

V Benátkách jsme si dali pozdní oběd a snažili se dostat více do centra. Šlo to velmi těžce, protože Benátky jsou „nejvíc bezbariérovým“ městem co známe. Vynášet a snášet naložená kola po schodech přes mosty nás dlouho nebavilo a tak jsme vždy někam došli, tam si sedli, odpočívali a kochali se okolím. Večer jsme se vrátili na pevninu, lehce za Mestre, kus od předem vyhlédnutého bezplatného parkoviště a usídlili se v přilehlém lesíku. Na parkoviště později přijel Petr.

(71 Km)

 

16. 7. Čtvrtek

 Ráno jsme vstali a výjimečně se převlékli do civilu. Vše jsme sbalili a převezli k autu, kam jsme všechno naskládali. Poté jsme dojeli (už autem) k nádraží do Mestre, odkud jsme do Benátek pokračovali vlakem. Prošli jsme si téměř celé město, prohlédli si mnoho památek a pochutnali si na výtečné zmrzlině. Okolo čtvrté odpoledne jsme se vrátili zpět k autu, nakoupili zásoby na cestu a vyrazili směr Praha. Asi po 100 km jsme zastavili u Pizzerie a přibrali na palubu pizzu na osobu. Na začátku Rakouska nás ještě zastihla velká bouřka a krupobití, ale naštěstí se nám ani autu nic nestalo. Okolo čtvrté, tentokrát ranní, jsme dorazili do Prahy. Počasí bylo chladnější a trochu příjemnější než jinde. No prostě, všude dobře doma nejlépe. :-) 

!FOTO ZDE!

(Ondra, Myšák)