Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Chorvatsko 2004

 

Fotografie z Cykloexpedice Chorvatsko 2004 naleznete v externím fotoalbu zde.

 

délka akce: 28 dnů (2. 7. - 29. 7. 2004);

účastníci: Petr Cvengroš, Jarda Hejný, Jiří Kukačka;

najeto: 1967 km za 109 hodin v sedle;

průměr na den: 70,25 km za 3,9 hodin;

průměrná rychlost: 18 km/h;

navštíveno 5 evropských zemí: Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Itálie, Německo;

Obrazek

trasa: Praha – Tábor – Česká Budějovice – (Rakousko) – Linec – Schiefling – Klagenfurt – (Slovinsko) – Lublaň – Postojna – (Chorvatsko) – Mošćenička Draga – (Itálie) – Terst – (Slovinsko) – Soča – Krajnska Gora – (Rakousko) – Salzburg – (Německo) – Pasov – (ČR) – Strakonice – Příbram – Praha.

 

Rok se z rokem sešel a byly tu zase prázdniny. ObrazekLoňská expedice k Balatonu všechny z nás nadchla, takže bylo jen potřeba vymyslet, kam vyrazíme letos. Chtěli jsme někam na jih k moři a když jsme vyráželi z Prahy, vlastně jsme ani přesně nevěděli, kam nás osud zavede. Ve hře byla slunná Itálie nebo pobřeží Chorvatska. Nakonec jsme navštívili obě země, ale v Itálii jsme strávili pouze několik hodin. Hlavním cílem našeho putování tedy bylo Chorvatsko a Jaderské moře. Chorvatsko je stát jižní Evropy, rozlohou zhruba o třetinu menší než Česká republika. Obývá ho něco okolo pěti milionů obyvatel a je též známým cílem spousty českých rekreantů.

Několik dnů před odjezdem se stala nepříjemná věc. Můj parťák do dvojice, Michal, si udělal něco s kolenem a nemohl jet. Taková škoda! Putovali jsme tedy ve třech. Jára s Petrem a já single. Po rozloučení s Michalem v Hrnčířích jsme vyrazili najisto do Sudoměřic. A pěkně nám ta cesta začala. Při přejezdu hřebínku u Sedlce nás v kopci chytnul nepříjemný liják. Promokli jsme dřív, než jsme stačili vyndat návleky a obléknout bundy. Na kopci pršet přestalo, ale my už byli mokří jak slepice. Nic na tom nezměnilo ani setkání s politikem Janem Rumlem při následném sjezdu. Zachránil nás až náš starý známý z loňska. Pán z domu, u kterého prosíme o vodu, nás nechává přespat v prázdném domě vedle. Topíme si v kamnech, spíme na postelích, sušíme mokré věci, prostě paráda …

Ráno se s hodným pánem loučíme, dostáváme okurku a kedlubnu a prý se máme zase stavit až pojedeme zpět. Tak schválně. Plánujeme trasu kvůli nákupu v Českých Budějovicích. Celé je to dost natěsno, na přejezd Rakouska máme tak týden, na Slovinsko asi čtyři dny, no, uvidíme, zda se stihneme vrátit včas. Projíždíme okolo Temelína a navečer se fotíme u zámku Hluboká. Kus za ním na červené značce nocujeme. Poprvé zkouším stavět stan Beskyd bez vnitřní části - pouze tropiko. Kdo by se taky táhnul s celým stanem … Pohodlně se do něj takhle vejdu jak já a moje věci, tak i po malé úpravě celé kolo.

V Českých Budějovicích děláme obrovský nákup zásob do Rakouska a míříme k hranicím. Projíždíme Český Krumlov a Vyšší Brod, na řece i na silnici míjíme stovky vodáků. Jedni z nich jeli autem tak rychle, že cestou ztratili ze střechy nafukovací člun. Diví se tomu a vrací se. Poslední stoupáček už jsme v Rakousku! Rozdíl je vidět na první pohled. Útulné vesničky a parádní silnice. Míříme na Linec. Vymotat se z něj dalo dost práce, ale nakonec se nám to povedlo. Před námi majestátně ční hradba Alp a my moc nevíme, co nás v nich čeká. Máme jen automapu, ze které nelze vyčíst vrstevnice. Necháme se teda asi překvapit. Poprvé po čtyřech dnech provádíme očistu v řece Steyer a potom, po předchozí dohodě s majiteli, spíme na zelené loučce kousek od cyklostezky. Další dny se nesou ve znamení průjezdu Alp a nocování v senících. V zásadě jedeme údolími podél řek a tu a tam musíme překonat nějaký ten průsmyk. Prvním z nich je Pyhrnpass (954 m). Chvilku nám tam i sněží a je hnusně a my se musíme všelijak schovávat. Tentýž den následuje první z mnoha nocí v seníku, střecha nad hlavou je prostě k nezaplacení. Po snídani ve spacácích nás čeká další kopec - Hohentauern pass (1274 m). Ale nahoře je nádherně a nás čeká sjezd dlouhý asi 30 km. Jen to sviští. První nákup v Rakousku: malý chleba za 1,5 € a šest houstiček za 2 €. No, nejlevněji tady teda není …

Další den projíždíme superbláznivé městečko St. Veit, všude mají všelijaké kytky, míjíme architektonicky naprosto šílený hotel a na náměstí mají vláčky pro děti. Pokračujeme do Klagenfurthu k přehradní nádrži Strau. Klagenfurt je úžasné město. Přehrada za rohem, autem to máte pár hodin do Alp v Rakousku i k moři do Chorvatska. Po noci v lesíku u přehrady se zbavujeme asi milionu klíšťat vyrážíme opět do kopce. Čeká nás Loiblpass (1068 m). Asi 15 km do kopce není žádný med, ale nahoře je krásně. Naštěstí nám dovolují projet Loibltunelem. Kdyby ne, museli bychom ještě asi o tři sta výškových metrů nahoru.

Na druhé straně, už ve Slovinsku, potkáváme krajany ze Zlína. U moře je prý krásně a vedro. Už se těšíme. Měníme 20 € za 4700 Slovinských tolarů a opět si připadáme bohatí. To budou zase nákupy v tisících jako v Maďarsku. Prohlížíme si turistické centrum Blejské jezero a míříme k Bohinjskému jezeru, kde nocujeme v kempu Zlatorog, hned u jezera kousek pod Triglavem, nejvyšší horou Slovinska. Bohinjské jezero nám doporučil Michal, prý ho určitě musíme navštívit. A měl pravdu, je to tu nádherné. V kempu je spousta krajanů, už nás skoro ani nepřekvapuje, když slyšíme češtinu. Další den je odpočinkový. Rozvalujeme se na břehu Bohinjského jezera, spíme, jíme, koupeme se a plánujeme další trasu. Večer opět poprchává a my objevujeme perfektní seník na přespání. Kousek vedle silnice za hradbou stromů. Přečkáváme v něm i celý další deštivý den. Odpočati dvoudenním nicneděláním poté vyrážíme dále Slovinskem do Lublaně, hlavního města. Slovinsko v jedenácti slovech: „Krásná příroda, hrozný silnice, nerudní řidiči a všude cpou písmeno J.“ Lublaň nás moc nenadchla, prostě velkoměsto. Jára zjišťuje vlaky na svůj návrat přes Budapešť, dokupujeme zásoby a rychle pryč. Dvanáctý den naší cesty přejíždíme hranici Slovinsko - Chorvatsko. Ještě před tím absolvujeme prohlídku Planinské jámy a Postojnské jamy, krasových útvarů obrovských rozměrů. Do jeskyně jedeme vláčkem, prohlídka je vážně zajímavá, v angličtině a trvá asi hodinu a půl. Leč kousek za hranicemi je děsná zima. To jsme si teda nedomluvili, celé Alpy bylo pěkně a teď, tady kousek od moře, musíme večer obléknout rukavice a čelenky a jde nám pára od pusy …

Ráno sjíždíme dolů a jsme tu!! Nekonečné moře se rozprostírá všude před námi. A jako na potvoru došly baterky ve foťáku … no nic, focení necháme na zítra. Podobně jako loni chceme spát v nějakém malém kempíku u někoho na zahradě a po chvíli smlouvání ustavujeme cenu z 10 na 8 € na osobu. V kempíku pak není problém nechat otevřený stan nebo nezamčená kola, což je příjemné. Jdeme se projít po vesničce Mošćenička Draga a na večeři do Grillu Mrvica. Večeře stojí víc, než utratíme za jídlo na dva dny. Druhý den servisujeme biky, koupeme se v moři, fotíme a odpočíváme a večer potom pokračujeme dál. Z kopce nad městem fotíme Rijeku v noci a přespáváme na pěkném tábořišťátku v národním parku asi ve výšce 1000 m. V posledním městě před hranicemi s Itálií nakupujeme zásoby. Utrácíme chorvatské mince do posledního halířku (tedy lipy) a míříme do italského námořního přístavu Terst. Na předměstí se s námi loučí Jára a vyráží na nádraží a dále vlakem zpět přes Budapešť zpět do Prahy. Pokračujeme ve dvou - Petr a já. Svačíme v přístavu a hurá zpět do Slovinska. V Itálii jsme pobyli sotva několik hodin. Z města do kopce překonáváme 25%!! stoupání, to už skoro ani nejde jet. Druhý den zpět ve Slovinsku a už opravuji čtyři díry v duších naráz. To je radost! Můžou za to trny na cestě, které se zapíchaly do plášťů. V Gorici potkáváme kamaráda Slováka, který nám vypráví o své cestě stopem až sem my pak podél Soči pokračujeme na sever. Další noc trávíme na verandičce prázdné chatky u řeky. Ráno sice přijíždějí majitelé - italští důchodci - ale po prvotním překvapení jsou nečekaně v klidu. Dobalujeme se, uplácíme je broskvemi, loučíme se a hurá dál. Projíždíme nádherným údolím řeky Soči směrem k průsmyku Vršič. Je to ráj raftařů a vodáků. Noc trávíme opět v NP za kostelem Alpinum Juliana. Vstáváme raději v 6:00, aby nás tu nikdo neobjevil …

Po asi 11 km dlouhém výjezdu jsme na Vršiči (1611 m). Vyrážíme na krátkou procházku po skalách, lezeme kousek na jednu z Via ferat a posléze sjíždíme do Kranskej Gory, kde pomáháme mladé Slovince s opravou závodního speciálu Cannondale. Oprava však vyžaduje speciální nářadí, tak ji nakonec stejně odkazujeme na cykloservis. Ale snaha byla! Přejíždíme další z passů (1073 m) a jsme zpět v Rakousku. Míříme na Millstatter See, další z jezer na naší cestě. U něj dáváme další z odpočinkových odpolední. Večer je však téměř hororový. Až za tmy se ubytováváme v lesíku. Během večeře se najednou rozsvěcuje světlo a my zjišťujeme, že jsme si stan postavili kousek od zahrady nějaké chaty, kam právě přijeli majitelé. Nevíme, jestli o nás vědí a zjišťovat to raději nejdeme, každopádně raději nařizujeme budíka na brzo ráno, abychom stihli odjet, než se vzbudí. Opravdu nepříjemný zážitek.

Čeká nás nejnáročnější část, přesun přes průsmyk Hochtor (2504 m) vedle vrcholu Groβglockner. Opět chceme spát v seníku pod kopce, ale majitel nás nekompromisně vyhání. Že prý zavolá policii, tak teda jedeme pryč. Naštěstí nás přichyluje hodná paní kousek zpět ve vesnici.

Ráno nás čeká nás asi 30 km dlouhý výjezd. Petr mi ujíždí už dole a já si to pomalu šinu nahoru. Na vrcholku je sníh, tak se koulujeme a také fotíme Spíš nás tedy fotí australský cykloturista, se kterým jsme se zde potkali. Jede z druhé strany, z Kaprunu, a cestuje úplně sám. Projíždíme Hochtortunel a vyjíždíme ještě kousek výš než jsme byli v průsmyku Hochtor, na vrcholek Edelweiβspitze (2575 m). Sjezd směrem na Kaprun stojí za to, přes 30 km z kopce nám skoro zavařili brzdové špalky.

Pomalu se vracíme do Čech. Petr se navíc vrací asi 30 km pro ponožky, které nechal sušit někde na stromě. Večer nás čeká nejluxusnější nocleh cesty. Prosíme o místo na stan na zahradě a milí lidé nás zvou do pokoje pro hosty. Paráda. Jsou původem Holanďané. Nemůžeme odmítnout nabízenou večeři, pizzu, a do noci si s nimi povídáme o naší cestě, studiu a o všem možném. Ráno nás čeká snídaně ne verandičce. No prostě nádhera, co dodat … Další den je v plánu Salzburg, nocleh opět luxusní u hodných lidí na lehátku a v houpací síti v místnosti se zahradními potřebami. Neděle nás ale překvapila. Nejdříve přes uzavírku silnice pokračujeme dál a nechtěně se tak účastníme pohřbu nějaké velmi významné osobnosti a posléze zjišťujeme, že mají všude zavřeno. I takové megamarkety jako Billa. To je trochu problém. Musíme překopat jídelníček, protože nemáme pečivo, naštěstí zásoby těstovin jsou dostatečné. Ráno míříme nejdřív do Pasova a teprve tam snídáme. Odtud to máme do ČR co by kamenem dohodil. Klasicky se fotíme s cedulí u hraničního přechodu a sjíždíme z kopce do Strážného. Nocujeme kousek dál v lese v chatičce lesáků. A ráno nás také jeden lesák budí. Přeje dobré ráno: „Trochu tvrdý spaní, ne?“ To sice jo, hlavně, že ne drahý. Kdybychom prý přijeli dřív, mohli jsme spát uvnitř, má tam postel a kamna. Škoda.

Projíždíme Strakonice a Příbram. V Berouně nakupujeme buřty, maso, každý půlku chleba a něco k pití a k večeru přijíždíme k nám na chatu. Připravujeme ohýnek, abychom naši cestu nějak příjemně zakončili. Poslední noc spíme pod širákem a čeká nás už jen 40 km známou trasou do Prahy.

Celá cesta trvala 28 dní a za 109 hodin v sedle jsme najeli 1969 km …

 

Fotografie z Cykloexpedice Chorvatsko 2004 naleznete v externím fotoalbu zde.

(KUKI)