Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Balkán 2007

 

Fotografie z Cykloexpedice Balkán 2007 naleznete v externím fotoalbu zde.

 

délka akce: 31 dnů (5. 7. - 4. 8. 2007);

účastníci: Petr Cvengroš, Jarda Hejný, Jiří Kukačka;

najeto: 2748 km za 146 hodiny v sedle;

průměr na den: 96 km průměrnou rychlostí 18,8 km/h;

nejdelší etapa: 22. den, Rumunsko, "Tour de Maďarsko", 146,88 km;

navštíveno 6 evropských zemí: Řecko, Makedonie, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko;

Obrazek

 

trasa: Praha – letadlem Soluň (Řecko) – Doirani (Makedonie) – Strumica – Blagoevgrad (Bulharsko) – Rila – Sofia – Madara – Varna – Zlatni Pjesaci = Zlaté písky – Sillistra (Rumunsko) – Bukurešť – Targoviště – Bran – Fagaraš – Sibiu – Oradea – Ártád (Maďarsko) – Puspokládany – Parád – Balassagaarmat – Slovenské Darmoty (Slovensko) – Bánská Štiavnica – Trenčín – Starý Hrozenkov (ČR) – Uherský Brod – Vlčnov – Uherské Hradiště – Brno – vlakem Praha (Petr dojíždí na kole).

 

krátká recenze na stáhnutí (*.pdf - 120 kB)

ObrazekI z letošní cykloexpedice poněkud východnějšího ražení jsme se vrátili živí a zdraví. A plni zážitků. Dohromady jsme najeli přes 8000 km a strávili stovky hodin v sedle.
 
Naši cestu jsme po vzoru svatého Cyrila a Metoděje započali v řecké Soluni na pobřeží Egejského moře. Let tam trval dvě hodiny a na cestu zpět jsem měli zhruba měsíc :-). Už z letadla vidíme hornatou Makedonii a velké jezero na hranicích, které bude prvním cílem naší cesty. Tak tyhle kopečky nás za pár dní čekají. Unavení vystupujeme z letadla, vybalujeme kola z krabic a po sestavení našich miláčků do pojízdného stavu vyrážíme směrem do centra města. První, co nás upoutalo, je hrozné vedro. Snad třicet ve stínu. A to je ráno. Jaké to bude v poledne na rozpálené silnici?
 
Ve městě nás čeká důležitý úkol. Sehnat plynové bomby na vaření, protože ty do letadla z bezpečnostních důvodů nesmí. To se daří a zatímco Jarda opravuje první defekt, já s Petrem v zapadlém krámku snad jediném v celé Soluni kupujeme zásobu předraženého plynu na celou cestu.

Soluň je velmi pěkné město, jen na silnici se bojíme o život. Zlatá Praha. Prohlížíme si historické centrum se spoustou památek, rotund a kostelů a na konec sjíždíme k moři. Únava se hlásí a my zastavujeme na pláži. Po zaslouženém odpočinku po probdělé noci a vykoupání asi ve třicetistupňovém moři nás už začíná tlačit čas. Vyrážíme tedy skrze město ven, směrem na sever k hranicím s Makedonií. Hned první noc nás čeká jedna z nejveselejších příhod. Nejen, že stanujeme na vesnickém náměstíčku v parčíku u houpaček mezi internetovou kavárnou a nějakým obchodem, ale v noci se zapíná zrádný samozavlažovací systém, který vyhání kluky z jejich stanu, protože si kvůli vedru postavili jen vnitřní část bez tropika. Já mám naopak jen tropiko, takže se můžu jen smát. Zavlažovací systém má asi tři okruhy, takže se Jarda s Petrem musí za noc stěhovat ještě asi dvakrát a ráno sušit mokré spacáky a Jardův pas.
 
ObrazekPokračujeme vedrem dál na sever. Nutno dodat, že zhruba týden dva před naším příletem zuřili v Řecku velké požáry způsobené právě vedrem a rtuť teploměrů od té doby příliš neklesla. Za den vypijeme klidně osm litrů vody, chudinky ledviny … Ještě jedna záhada se stala, než jsem dorazili do Makedonie. Pojmenovali jsem jí „Záhada chlebu“. Stalo se asi toto … odpočíváme u památníku Battle od Kilkis a kde se vzal, tu se vzal „antichleba“ a anihiloval Jardův bochník. Jinak si to vysvětlit neumíme a i fotodokumentace mluví jasně v prospěch naší hypotézy. Třetí den dorážíme k Dorjanskému jezeru na hranicích a vjíždíme do Makedonie. Okolo cesty ploty s ostnatým drátem, silnice rozbité, ale lidé příjemní. Na silnici je tak čtyřicet stupňů a desetikilometrový smrťák stoupák za městem Strumica byl snad nejhorším kopcem, který jsem kdy vyjížděl. Nahoru dorážím vyčerpán jako nikdy v životě. Noc trávíme u zemědělců na samotě v kopcích. Širákujeme kus od jejich statku a společnost nám dělají dva kluci, Christian a Alexander. Dokonce s námi chtějí nocovat, ale je zima a oni nemají spacáky. Mají s sebou koníky, které chtějí vyměnit za povození na našich kolech. Proč ne? Zjišťujeme, že Makedonec a Čech si docela poklábosí. Koza se řekne „koza“, dejte vodu „dajte voda“, brýle jsou „naočarie“ a kolo „velociped“. A král Miroslav překvapivě „král Miroslav“ :-). Ochutnáváme „Milchšejk“ domácí mléko a domácí sýr. Nakonec nás zvou do koliby, ale to si hoši rozmysleli moc pozdě. Už máme rozestláno a tak jdeme na kutě.
 
ObrazekV Makedonii jsme pobyli jen den a čtvrtý den naší cesty překračujeme hranic Bulharska. Na hranicích dostáváme výstupní makedonské razítko, v prvním větším městě, Blagoevgradu měníme Eura z místní Lvy a následuje třicetikilometrová odbočka do kopce na Rilský monastýr. Je to jedno z turisticky velmi zajímavých míst, klášter v horské soutěsce, do kterého se nesmí v krátkých kalhotách.

Kopec dolů je zaslouženou odměnou za předchozí výšlap. Další den je na plánu Sofija – hlavní město Bulharska. Ze zkušeností víme, že takováto metropole zabere celý den, takže ani nejsme překvapeni, když jí opouštíme až za tmy. Navštívili jsem první mešitu v našem životě a zúčastnili se místní obdoby cyklojízdy.

ObrazekBulharsko jsme projeli celé od západu na východ středem pohoří Planina. S domluvou s místními to bylo mnohdy zajímavé a hlavně záměna kývání "ano" za "ne" způsobila několik úsměvných situací. Nejveselejší je nakupování v obchodech. V Bulharsku je sice levno, nikdy ale kvůli jejich písmu nevíte, co koupíte … Anglicky uměla jen jedna slečna, ostatní domluva byla dílem rukou. Zelenina od prodavačů na trhu a místní víno je pak skoro zadarmo. Bulharsko je také zemí mnoha gigantických pomníků. Míjíme je skoro v každé vesnici, jsou vidět na kopcích na obzoru a jeden velmi známý navštěvujeme na Šipském passu. Postaven na počest generála Stoletova, který právě zde v horách zabránil roku 1877 při Rusko-turecké válce proniknout Turkům dále do Evropy. Pomník má 31 metrů a na vrcholku stojí bronzový lev jako symbol statečnosti. Sjezd dolů z passu opět za tmy je mezi všemi TIRáky dost nebezpečnou záležitostí, tak raději nocujeme v kopci pod vrcholem. Na cestě k Černému moři navštěvujeme ještě několik zajímavých míst. Třeba Madarského koníka vytesaného ve skále. Jeho vyobrazení najdete na rubu každé bulharské mince.

ObrazekJedenáctý den cesty jsme dorazili k Černému moři a přes Varnu míříme k pobřeží Zlaté písky. Toto turistické centrum pro ruské zbohatlíky má vlastní Eiffelovku a nespočetně kasín, je to takový jeden velký cirkus pro zahraniční návštěvníky. Takže nic pro nás. Sháníme kemp, kterých by tu podle mapy mělo být několik, ale zjišťujeme, že tu asi žádný nenajdeme. To je dost čára přes rozpočet. Za nocleh v hotelu platit hodláme a nevěda co dělat, jdeme se pořádně nadlábnout nějaké místní speciality. Noc nakonec proběhla v kempu, ale když řeknu, že jsme se skoro báli o život, nebyl bych daleko od pravdy. Představte si nejhorší kemp na světě, ve kterém jste jediní návštěvníci mimo skupinu pravidelně zde přespávajících bezdomovců v polorozbořených bungalovech, přidejte neskutečně nechutné turecké záchody a opilého správce s nepřátelským vlčákem. Nezapomenutelná noc :-). Černé moře bylo jedním z postupných cílů cesty a od této chvíle už míříme směrem na Prahu.

ObrazekV Bulharsku trávíme ještě dva dny a poté následuje osm dní v Rumunsku, což je opravdu docela jiný svět, než na který jsme my Češi zvyklí. Rumpál na vodu a osel táhnoucí vozík je zde tak normální součástí života, jako u nás vodovod a Škodovka. Tahle země v EU...? Rumunsko projíždíme celé od jihovýchodu na severozápad. Čelili jsme útokům divokých psů, nástrahám střevní mikroflóry, bezohledným řidičům i rozbitým cestám. S těmi psy je to opravdu špatné. Když slyšíte štěkat psa v Čechách, je jisté, že je za plotem. V Rumunsku je jistý opak a také to, že většina smeček, co potkáte, vás chce rozcupovat na kusy nebo se tak minimálně tváří a chová. Za pár dnů jsme to brali už jako běžnou věc a salvy kamenů létaly bez váhání. Často je to odradí. Střevní mikroflóra dostala opravdu zabrat. Ono když má voda v láhvi ke čtyřiceti stupňům, není to nic moc a problémy na sebe nenechají dlouho čekat.  Čelili jsme i několika nepříjemným defektům. Petr probrzdil ráfek, což se ukázalo jako velmi závažný problém, protože v celém Rumunsku jsou zhruba dva cykloobchody, kde by se dal koupit nový. Po zoufalém dni shánění v Bukurešti, kdy jsme už veškerou snahu dávno vzdali, jsme cyklokrámek s díly z dovozu objevili Obrazekúplnou náhodou při výjezdu z města. Druhý den jsme se tedy vrátili a ráfek koupili a opravili, dokonce měli český REMERX. Mě zase postupně popraskalo devět drátů ze zadního výpletu. Čtyři píchnutí pak ani nestojí za řeč. V Rumunsku jsme si nemohli nechat ují hrad Bran uprostřed Karpat - sídlo legendárního knížete Drákuly. Podél pohoří Fagaraš a přes města Sibiu a Oradea jsme se poté vydali vstříc Maďarsku. Prožili jsem i několik krizových situací. Jednou večer nás téměř napadla smečka psů, okolo ani živáčka, naštěstí jsme měli postavené stany, do kterých se dalo schovat. Docela bezesná noc. Hned další noc se okolo místa našeho noclehu nás přehnalo pár krav a za nimi řvoucí býk se zakroucenými rohy jako buvol :-). Nutno dodat, že nešlo o obyčejné krávy, ale tzv. šedý skot, prý velmi nebezpečný. A co Rumuni? Trochu jsme se jich báli, nocovali jsme raději až za tmy a potajmu, ale k žádnému konfliktu nedošlo. Jednou po nás tedy házeli kameny, ale to jen proto, že jsme jim nechtěli dát peníze nebo alespoň naše sluneční brýle :-). Poslední den jsme měli celého Rumunska plné zuby, tak jsem najeli denní rekord 146 km a někdy okolo půlnoci přejíždíme hranici do Maďarska. Rumunsko byla beze sporu nejdrsnější země, kterou jsem kdy navštívili, na druhou stranu zážitky zůstanou v paměti asi nadosmrti ...

ObrazekHned první noc potvrdila naše letité zkušenosti, najít místo na spaní byl sakra problém. A ráno budíček v podání příhraniční policie ve stylu „Pasport control, here border, here no sleep“. Víc ze sebe páni policisté moc nevysoukali a nakonec nám popřáli „Good Luck!“ :-). Jarda se v Maďarsku 23. den odpojil a pokračoval sám do Budapešti a odtud vlakem do Prahy. Dal si asi 180 km po dálnici za den, aby stihl vlak podle plánu. My s Petrem jsme vyrazili dále. Ačkoliv je Maďarsko jeden velký rovný lán obilí a kukuřice, objevili jsme zde pohoří Mátra, které nám zpříjemnilo cestu na Slovensko a také se podruhé nebo možná potřetí oholili.

Návrat Slovenskem přes Bánskou Štiavnicu a Trenčín byl už jen příjemným závěrem celé cesty. Najednou všem rozumíme a už se cítíme skoro jako doma. Slovenské kopečky jsou příjemnou změnou po maďarské rovině a třeba Hodrušské jezírko, které jsem navštívili, se může klidně měřit s norskými jezery, ve kterých jsme se koupali loni. Ve středu 1. srpna po dvaceti osmi dnech jízdy slavnostně přejíždíme hranice naší republiky.

Počasí nám přálo celou dobu cesty, někdy až moc. Stan jsme z důvodu deště stavěli jen třikrát, naprostá většina nocí proběhla v přírodě pod širákem. Nafotili jsme i spoustu fotek a dohromady jsme pak v balkánských vedrech shodili okolo 15 kilo … A ty vzpomínky ...

Za rok vyrazíme na kolo určitě zase, kam, to se ukáže až časem ...

 

Fotografie z Cykloexpedice Balkán 2007 naleznete v externím fotoalbu zde.

(KUKI)