Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cykloexpedice Balaton 2003

 

Fotografie z Cykloexpedice Balaton 2003 naleznete v externím fotoalbu zde.

 

délka akce: 20 dnů (7. 7. - 26. 7. 2003);

účastníci: Petr Cvengroš, Jarda Hejný, Jiří Kukačka;

najeto: 1494 km za 89 hodin v sedle;

průměr na den: 75 km za 4,5 hodin;

průměrná rychlost: 16,8 km/h;

navštíveny 3 evropské země: Slovensko, Maďarsko, Rakousko;

Obrazek

trasa: Praha – Třebíč – Veselí nad Moravou – Starý Hrozenkov – (Slovensko) – Trenčín – Topolčany – Nitra – Komárno – (Maďarsko) – Vesprém – Balatonfüréd – Celldömölk – (Slovevsko) – Bratislava – (Rakousko) – Vídeň – St. Leonhard – (ČR) – Třeboň – Tábor – Benešov – Praha.

 

Cílem prvního našeho zahraničního cyklotupování bylo ObrazekMaďarsko a hlavně známé jezero Balaton. Balaton je největší jezero ve střední Evropě, nacházející se právě na západě Maďarska. Je 77 km dlouhé a 5 až 15 km široké. Jeho rozloha činí celých 596 km2. Nejzajímavější na celém jezeře je jeho hloubka. Průměrná hloubka je jen 3 m a maximální hloubka jezera je 11 m. V letních měsících se proto voda zahřívá až na 26 stupňů. Navíc hladina jezera pomalu klesá, takže je nutno čas od času prohloubit bagry břehy v blízkosti pláží. Po Budapešti je prý Balaton druhým nejoblíbenějším cílem turistů v Maďarsku. A protože v Budapešti se moc dobře koupat nedá, vydali jsme se právě k Balatonu.

V plánu bylo dorazit nejdříve na Slovensko do Trenčína, navštívit Michalovi příbuzné a odtud přímo na jih až k Balatonu. Návrat zpět přes Vídeň a pokud by nám zbyl čas, projet se po kopečkách předhůří Rakouských Alp. Na cestu jsme měli zhruba tři týdny. Na první cykloexpedici jsme vyrazili v ideálním počtu čtyř účastníků. Jednu dvojici tvořili Jára Hejný s Petrem Cvengrošem, druhou Michal Frank a já.

První noc jsme strávili u kamarádů na táboře v Bílkovicích. Právě tam probíhal první turnus, takže k večeři jsme si mohli dopřát luxusu posezení u ohně a opékaných buřtů. Ráno nás dojel Jára, který prozíravě vyrážel z Prahy o den později, aby mohl přivézt Michalovi cestovní pas a peníze, které si Michal takticky zanechal v Praze. Následující tři dny nám zabírá přesun přes Republiku. Za zmínku stojí snad jen oběd ve stínu chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Každý den ukrajujeme něco kolem sta kilometrů a čtvrtý den již spíme ve vinici nad vesnicí Vlčnov kousek od hranic s našimi slovenskými sousedy. Jestli je ještě ve Vlčnově stánek s vaflemi a mléčnými koktejly, doporučuji všem se u něj cestou na Slovensko zastavit. Koktejly připravují nezapomenutelné. Také doporučuji místní koupaliště. Večerní soukromé plavání bylo též příjemným zážitkem

Na Slovensko se dostáváme přes hraniční přechod Starý Hrozenkov. Celník je nerudný, ale pouští nás dál. V Trenčíně Michal mizí za svými příbuznými, my si prohlížíme město, nad nímž se majestátně tyčí dominanta měst - Trenčínský hrad, a pak se ubytováváme v autokempu. Odpoledne se Michal vrací a seznamuje nás se svými sestřenicemi Martou a Terkou. Druhý den nás jejich maminka vybaví na cestu vynikajícími smaženými řízečky. Z Trenčína vyrážíme na jih po rovince podél Váhu. Abychom ale nejeli stále jen po silnicích, odbočujeme kapánek na východ na hřebeny Povážského Inovce. Zdoláváme vrchol Inovec (1041m.n.m) a po červené značce táhnoucí se hřebenovou pěšinkou v lesích jedeme až do večera. To je ta správná cesta pro Michalův nosič. Stavíme a opravujeme ho každou chvíli. Není nad to mít závodní rám bez navářek. Večer přemýšlíme, kde složit hlavu, a jako zázrakem objevujeme skvělou turistickou útulnu. Malá dřevěná chatka kousek od značky, s kamínkama a stolem a půdičkou na spaní. Něco jako ty nejlepší sroubky v Brdech, ale mnohem lépe zařízená, včetně nádobí a zásob. Zapisujeme se majitelům do knihy hostů a jdeme spát. Ráno nás budí skupinka lesáků, že si prý jdou uvařit kafe. To se dalo čekat, toto místo je mezi místními určitě dobře známé. Musíme vstát a odklidit kola, ale pán lesák nám zase zatápí v kamínkách, takže si na nich bez problémů můžeme uvařit čaj. Má snad azbestové ruce a rozžhavený hrnec s vodou zvedá holou dlaní. U stolu je trochu těsno, ale ani my ani oni nehodlají odejít. Nakonec se s námi celá skupinka lesáků loučí a vyráží do práce. Jedou sázet školku. Netrvá dlouho a máme dalšího návštěvníka. Je jím pan správce Hladký, který spolu s několika kamarády sroubek postavil. Je rád, že nejsme nějací vandalové, ptá se nás odkud a kam a zase odchází. My odjíždíme chvíli po něm.

Z hřebene sjíždíme dolů zpět do civilizace. A jsou tu první vážnější defekty. Jára musí centrovat ráfek a Petr zase píchnul. Já s Michalem sjíždíme do Topolčan, kde poprvé ochutnáváme maďarský chleba. Je vynikající, takový světlý a nadýchaný, úplně jiný, než na který jsme zvyklí v Čechách. Dva lidé snědí na posezení celý bochník. Další den jedeme po rovince podél řeky Nitry. Dá se udržovat rychlost okolo 30 km/h, což je paráda. Projíždíme město Nitra a Nové zámky a přijíždíme do Komárna, kterým protéká Dunaj tvořící hranici s Maďarskem. Měníme peníze na maďarské forinty. Jedna naše koruna je něco přes osm forintů, takže jsme najednou děsně bohatí. Je nádherně a my nocujeme pod širákem uprostřed remízku mezi lány kukuřice asi pět kilometrů od hranic. Snad nás tu nikdo do rána neobjeví.

Maďarsko, to je jeden velký lán obilí a kukuřice. Dnes nás čeká nejdelší etapa, zhruba 120 km, protože večer chceme spát už u našeho cíle - jezera Balaton. Celý den fouká vítr proti nám. Nemáme mapu, ale jezero je přímo na jih a ochotný pán v benzínce nám kreslí plánek. Přejíždíme hřeben a sjíždíme příjemný pětadvacetikilometrový sjezd do města Vesprém. K večeru konečně přijíždíme znaveni k Balatonu. V prvním kempu po nás chtějí asi pět tisíc forintů za noc. To určitě! Najdeme si levnější kemp! Tato volba se ukázale výjimečně prozíravou. O pár kilometrů dále objevujeme maličký soukromý kempík u postaršího pána na zahradě, asi sto metrů od pláže. Pán mluví zajímavou směsicí němčiny a angličtiny, což nám vyhovuje. Maďarsky se domluvit je zhola nemožné, je to naprosto jiný jazyk než čeština. Známe asi jen čtyři slova, to nejdůležitější je voda - „wiz“. Noc v tomto kempu stojí jen sedm set padesát forintů za noc pro všechny. Jednoho tedy vyjde asi na 22 korun, což cena úplně úžasná. To je rozdíl! Navíc je tento malý kempík mnohem příjemnější než ten první obrovský. Pán hlídkuje na své zahradě a když ne on, tak jeho psík. Spolu s námi jsou ubytováni asi jen další čtyři lidé, není tedy třeba bát se o kola nebo o věci ve stanu. Stavíme stany a jdeme se vykoupat. Je to naprostá paráda po deseti dnech na kole. Také nelze opomenout okusit místní piva Amstel a Aszók. Chutnají zajímavě a cena je ještě zajímavější … Druhý den se rekreujeme, děláme servis kol, ochutnáváme pověstné maďarské klobásy, koupeme se a fotíme, ale už to začíná být trochu nuda. Jednomyslně je rozhodnuto, že zítra odjíždíme dál. Plánujeme návrat zpět na Slovensko, kde doplníme zásoby a poté cestu na západ do Vídně. V nocí se strhla obrovská bouřka. Ale vážně obrovská. Rozespalí musíme ze stanu a pořádně ho ukotvit. Vítr schazuje všechno kolem nás, tož zase rychle zpět. Sousedé s karavanem mají větší problémy a ráno už nejsou v kempu. Asi je odnesla vichřice. My balíme a připravujeme se k odjezdu. Jára nás dnes opouští, protože musí být doma dříve. Plánuje cestu zpět na sever do Nových Zámků a odtud vlakemdo Prahy. Vítr, který foukal celou cestu k Balatonu proti nám, se v noci otočil, takže mu vůbec nezávidíme.

Náš osiřelý tříčlenný zbytek výpravy vyráží podél jezera. Celé jezero se dá objet po cyklostezce "Balaton Körút" dlouhé asi dvě stě kilometrů. Takový hezký víkendový výlet. Míjíme spoustu cyklistů a in-line bruslařů. Okolí cyklostezky lemují vinice a ač fouká nepříjemný protivítr, je to asi nejhezčí část celé cesty. Další den už míříme na sever. Cestou potkáváme pozoruhodnou rodinku cykloturistů. Táta, máma a malé děcko s brašnami a ještě menší ve vozíčku za kolem. Správná rodinka! Poprvé nocujeme pod mostem a to u řeky Rába. Druhý den jsme zase zpět na Slovensku. Opět rozumíme, co lidé říkají! Po bratislavské cyklostezce přijíždíme do centra a večeříme na břehu Dunaje. Napravo od nás přes řeku vidíme bratislavský hrad a známý Most Slovenského národního povstání s rozhlednou ve tvaru létajícího talíře. Po večeři se kousek vracíme a uléháme pod širákem na kamenité pláži u Dunaje na předměstí velkoměsta. Nemohli jsme nevyužít příležitosti a nevykoupat se. Byl to opravdu silný zážitek. Ráno na pláži okolo nás lidé venčí psy, takže s včasným vstáváním není problém. Jedeme zpět do centra a děláme velký nákup. Polední pauzu trávíme u Prezidentského paláce v Prezidentském parku. Hlídač nás varuje, že se zde nesmí konzumovat potraviny. Kdyby jen věděl, že za lavičkou, kam nevidí, se nám vaří fazole z konzervy! Po obědě přejíždíme hranici s Rakouskem. Zde je celník velmi nepříjemný a dokonce na nás i křičí. Jako bychom mu snad chtěli uject, či co. Raději se nehádáme. Dál jedeme po cyklostezce "Donauradweg". Rakouské cyklostezky jsou opravdu vychytané. V Čechách na takové nenarazíte. Ono celé Rakousko je celkově dost rozdílné od naší republiky. Bohužel v náš neprospěch. Je to vidět na první pohled v první vesnici za hranicemi. K večeru dojíždíme na předměstí Vídně, ale už cestou nemůžeme najít žádné vhodné místo na přenocování. Držíme se zásady jet dál, ale je to stále horší a horší. Následuje snad nejkurióznější noc, kterou jsem kdy zažil. Z velké části tomu napomohla bouřka, která nám znemožnila vybrat lepší místo. Nocujeme proto narychlo v takovém lesoparku na předměstí Vídně, kousek od nudapláže a asi dvě stě metrů od nás je nějaká hospůdka plná lidí. Někteří se na nás dokonce přišli podívat, asi nikdy neviděli cyklisty, jak staví stany. Ráno vstáváme pro jistotu v šest, abychom někoho naší přítomností nepobouřili.

Vídeň je opravdu krásné město. S Petrem si prohlížíme a fotíme všechny známé památky jako Stephansdom, nebo Hofburg. Projíždíme takový okruh pro turisty, který vede okolo nejznámějších z nich. Složitě se poté vymotáváme z města a míříme na Tulln. Podruhé spíme pod mostem. Normálně bychom si vybrali nějaký les, ale všechny jsou oploceny a nedá se do nich dostat. Asi nejsme první, co mají takový nápad. Další den se již blížíme domů. Projíždíme přes Kamp a St. Leonhard a nocujeme u přehrady Dobra Stausee. Poslední noc v cizině proběhla bez problémů.

V 16:20 SEČ přetínáme cílovou pásku na hranicích s Českou republikou a sjíždíme do Nových Hradů. Táboříme v lese u rybníka o pár kilometrů dále, k večeři jsme si koupili buřty, děláme ohýnek, návrat do vlasti se přece musí oslavit! Celou noc prší, ale nám ve stanech to nevadí. Jen ať se vyprší a ráno ať je hezky! Přes Třeboň míříme ku Praze. Zítra už budeme spát doma. Pálíme to po E55 až do Sudoměřic u Tábora, kde nocujeme ve velkých obyvatelných sudech u místního rybníka. Toto místo nám poradila pěkná slečna, u které jsme prosili o vodu. Nejsme ale sami. Podobný záměr zde přenocovat má jakási dvojice, která přichází pozdě v noci a dost nevybíravě nás budí, jestli prý nemáme baterku. To tak! Ráno zase odchází snad ještě dříve, než my vůbec vstáváme. Nechápou, jak někdo může takhle dlouho spát, prý je to nějaká nemoc … Po E 55 míříme do Benešova a odtud starou známou cesto do Prahy.

Tachometr se zastavil na 1489 km. Za rok vyrazíme někam k moři …

 

Fotografie z Cykloexpedice Balaton 2003 naleznete v externím fotoalbu zde.

 (KUKI)