Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tato stránka dosáhla konce své možné kapacity. Novější výlety oddílu 2002-2008 od roku 2006/2007 a další informace proto naleznete na nově založené stránce zde.

 

Rok 2005 - 2006

 

Víkend v Čími

9. - 11. 6. 2006 - kempování na zahradě kamaráda Oty u Slapské přehrady

ObrazekBylo slunné červnové páteční odpoledne a na místo srazu ke společné UFOakci se začali scházet členové Mladšího a Staršího oddílu. Dohromady nakonec dorazilo čtrnáct odvážlivců, kteří si chtěli víkend náležitě užít, projet se trochu na kole a v neposlední řadě se odreagovat od náročného týdne ve škole, jednoho z posledních v minulém školním roce.
Inu, blížil se už čas odchodu, tak jsme zanechali všechna zavazadla a kola na místě srazu společně s Michalem, do něhož jsme vložili veškeré naděje, že všechno řádně naloží na korbu dodávky, která ještě nepřijela, a bezstarostně jsme se vydali na autobus. To jsme ještě ale netušili, že se nám do našeho plánu vloudí malinkatá chybička. Poctivě jsme metrem dorazili na zastávku Na Knížecí a čekali. Odtud ale žádný autobus odjíždět neměl a ten, kterým jsme měli jet už dávno ujel, tak jsme si zašli ještě na zmrzku a z nedalekého Smíchovského nádraží přece jen za pár chvil nakonec odjeli.
Na místo určení jsme dorazili za necelou hodinu a půl i s cestou od autobusu. Ubytovali jsme se na zahradě chaty našeho spřízněného kamaráda Oty (někdo ho zná z tábora). No, ubytovali je takové hodně nadnesené slovo. Prostě jsme postavili stany a zanedlouho jsme už dělali to, na co se každý těšil - šli jsme na dřevo, aby se mohl rozdělat oheň. Někteří u ohníčku jedli ještě svoji pečlivě z domova připravenou večeři, a jelikož nás zítra čekal náročný den, šli si pro jistotu všichni lehnout raději dříve než později.
Ano, to co jsme říkali, se opravdu stalo skutečností. Na celodenní výlet se všichni připravovali opravdu svědomitě. Ještě jedna záložní láhev s vodou do batůžku byla vcelku nutností, jelikož předpověď na celý den byla vcelku optimistická - 33 stupňů a jasno. Vyjeli jsme tedy plni elánu, zvolili takové tempo, abychom se nevyřídili hned zezačátku, ale Dobříšská pahorkatina je vcelku neúprosná. Krátké sjezdy s dlouhými výjezdy se střídaly vcelku neustále. No, co vám mám povídat, prostě něco pro milovníky kopečků, kterých je v oddíle dozajista velmi mnoho..?
Na Veselý vrch, což byla první delší zastávka, jsme se nakonec vyškrábali všichni. Na jeho vrcholku je postavena 42 metrů vysoká telekomunikační věž z roku 1999, která je současně vyžívána jako rozhledna. K vyhlídkové plošině, která je ve výši 25 metrů vede 137 schodů. Věž umožňuje nádherný kruhový rozhled do bližšího i vzdálenějšího okolí. Za dobré viditelnosti lze shlédnout celý hřeben Brdské vrchoviny, Prahu a dokonce i Šumavu s nápadným vrcholkem Boubína. Pod rozhlednou jsme si dali malou sváču a pokračovali v cestě.
Celý zbytek cesty se jel už ve velmi vlažném tempu, jelikož sluníčko hřálo možná víc, než bychom si přáli. Asi deset kilometrů před cílem jsme si ještě dali takový opožděný oběd. Zpět jsme dorazili vcelku vyčerpaní. Večerní program se tedy skládal z relaxace, pojídání výborné gulášové polévky a samozřejmě z přípravy ohně. U něj jsme vydrželi ještě kratší dobu než večer minulý..?
Hned zrána se už všechno začalo chystat k odjezdu. Abychom ještě aspoň dopoledne smysluplně využili, jeli jsme si zahrát jednu strategickou hru do lesa, ve které měli UFOuni za úkol se proplížit v přestrojení přímo k jádru afghánských bojovníků a vyslídit tam co nejvíce informací o jejich bojové strategii, aniž by byli zpozorováni. Hra se povedla, akorát všeobecné nadšení kazil jen fakt, že každý druhý měl po ní na sobě alespoň jedno klíště.
Vrátili jsme se zpět, sbalili poslední věci a vyrazili do Prahy. Cesta proběhla kupodivu bez sebemenších problémů. Nutno říci, že se výlet i díky krásnému počasí povedl a už se těším na další společnou oddílovou akci, která proběhne zase před hlavními prázdninami.

(Kuki)

fotky z Čími

 

Cykloexpedice Polsko

5. - 8. 5. 2006 - čtyřdenní cykloturistická akce s brašnami

ObrazekCelá akce odstartovala klasicky na Hájích, kde se sešlo devět účastníků: Davča, Michal Janda, David, Filip Šenk, Honza, Adam, Filip Mareš, Honzík a Jakub Markovič a z vedoucích KUKI. Čekala nás čtyřdenní výprava s brašnami, jejíž cílem mělo být okolí česko-polské hranice a návštěva jedné z dělostřeleckých pevností linie pohraničního opevnění. Již na srazu se objevili první problém - KUKI cestou na Háje píchnul. Nezbývalo, než nechat opravu do vlaku. I s vyfouklým předním kolem jsme zdárně zvládli přesun metrem na Hlavák a všichni kromě Davči, který si zahrál na buben pračky, i jezdící schody. Na Masarykově nádraží, odkud vyjížděl náš vlak, jsme byli asi s půlhodinovým předstihem. Plán byl jednoduchý. Vlak měl stát na nástupišti už dlouho před tím, než odjížděl, takže bychom se v klídku naskládali na plošiny pro kola. Jenže vše bylo jinak! Vlak přijel na poslední chvíli na jiné nástupiště, navíc jen jedna souprava místo dvou, které normálně jezdí. Nezbývalo, než vejít se všichni i s koly na jednu z plošin a doufat, že nás všechny vlak uveze. Povedlo se a namačkáni jak sardinky jsme vyjeli. Vlak byl naplněn k prasknutí a další lidé stále přistupovali. Lepší to začalo být až v Kolíně, kde mohl dokonce průvodčí začít procházet vagóny ?.
 V Pardubicích jsme vystoupili ve stejném počtu jako jsme nastoupili, takže úspěch, naložili naše stroje a vyrazili skrze město směrem na východ. Prokličkovali jsem křivolakými uličkami mezi domy a domky a už za tmy vyjeli pár kilometrů za Pardubice. V nedalekém lese Bělobranská dubina jsme postavili stany a čekali na malého a velkého Severku, kteří do Pardubic dorazili později autem a na Michala, který jel pozdějším vlakem. Všichni jsme se nakonec šťastně shledali a mohli jít spát, druhý den nás totiž čekala náročná trasa s postupným výjezdem do hor.
 Ta vedla přes Kostelec nad Orlicí, Vamberk, Žamberk a hlavně Nekoř a Bořitov ? do Mladkova. Celý den nám to docela jelo, jen Filip Mareš píchnul a způsobil tak všem neplánované, leč velmi příjemné zdržení vyplněné konzumací zmrzlin a limonád z nedalekého obchůdku. Celá sobotní trasa měla něco k 80 km, což je z brašnami vážně dobrý výkon. V Mladkově nás zastihl déšť, ale za chvíli přestal, tak jsme dojeli na nedaleké tábořiště vedle Tiché Orlice u horolezecké stěny a železniční tratě, kde jsme ve stanech nocovali.
 Ráno svítilo sluníčko a nás čekal nejzajímavější den celé expedice. Na nádraží ve vesnici začíná naučná žlutá stezka, vedoucí k dělostřelecké tvrzi Bouda, která byla cílem našeho výletu. Na stezce jsou rozsety informační tabule, které podávají základní informaci o situaci před 2. světovou válkou, o smyslu a stavbě linie pohraničního opevnění, o důvodech kapitulace tehdejší československé armády po „Mnichově 1938“ i konkrétní informace o jednotlivých částech opevnění - malých bunkřících lehkého opevnění zvaných řopíky (ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací), větších samostatných pěchotních srubech i o objektech těžkého opevnění zvaných tvrze, jejich výbavě a účelu. Stezka vede přímo mezi linií bunkrů a srubů, občas se musela tlačit kola, ale myslím, že to rozhodně stálo za to. Viděli jsme i jeden řopík výbuchem převrácený na střechu. Stezkou se dostanete ke vchodovému srubu dělostřelecké tvrze Bouda, která zahrnuje ve své sestavě pět objektů těžkého opevnění (tři pěchotní sruby, objekt výsuvné otočné dělostřelecké věže a vchodový srub). Podzemní prostory a spojovací chodby jsou umístěny hluboko pod zemským povrchem a byly bezpečné proti jakémukoliv zásahu zvenčí, tři a půl metru silné železobetonové stěny měly bez vážnějšího poškození vydržet i dopad největších tehdy známých leteckých bomb. Osádku tvrze mělo tvořit zhruba 370 vojáků, kteří by v případě nebezpečí byli schopni bojovat odříznuti v útrobách tvrze několik měsíců, k dispozici by ve skladech měli např. 1,5 milionu nábojů do těžkých kulometů … Absolvovali jsme zajímavou prohlídku s průvodcem, prohlédli si podzemní prostory a sály a vyslechli i přednášku o tom, jak měla tvrz vypadat, pokud by byla kompletně stavebně dokončena. Hlavní zbraní tvrze měla být nikdy neinstalovaná dělostřelecká otočná výsuvná věž s dvojicí děl s dostřelem přes 12 km.
 Po prohlídce jsme sjeli po zelené značce do Těchonína a vydali se na zpáteční cestu. Frčelo nám to skoro samo. Projíždíme Jablonné nad Orlicí, Letohrad a Ústí nad Orlicí a po večerním výjezdu na snad největší kopec za celou cestu kempujeme v lesíku na kraji pole u obce Dobrá Voda, kde večeříme a pozorujeme západ slunce. V pondělí nás čekal už jen návrat přes Brandýs nad Orlicí, Choceň a Dašice do Pardubic. Přijíždíme o dvě hodiny napřed, takže ještě stíháme dát si v Pardubicích k obědu smažák v místní restauraci. Příjemně prázdným vlakem pak vyrážíme zpět do Prahy. Než se mačkat v počtu 14 cyklistů v přeplněném metru, volíme raději průjezd Prahou na kolech. Přes Karlovo náměstí se dostáváme na Karlov a po chodníku přejíždíme Nuselský most. Kopírujeme trasu metra a z Roztyl jedeme už naší známou trasou po cyklostezce.
 Celá akce se povedla a bude-li na jaře zase možnost využít nějaký prodloužený víkend, určitě akci obdobného charakteru zopakujeme.

(KUKI)

fotky z cykloexpedice

 

České Švýcarsko

7. - 9. 4. 2006 - víkendový čundr

Ve dnech 7. - 9. 4. 2006 proběhl víkendový čundr oddílu Starších, který překvapil už přihláškami, kterých bylo žalostně až katastrofálně málo?. Konkrétně byla minimální možná účast - dva členové - Michal J a já, a taktéž dva vedoucí - KUKI a Michal. Naše (Michala J. a moje) obuv byla hned na srazu Michalem označena za TIRekovou (základ treková) (to víte, kanadám vedoucích se rovnat nemohla?).
Ve vlaku jsme si všímali, kam při záplavách dosáhla voda, a také černé skládky (moc velká nebyla) hned vedle trati. Už za tmy jsme dorazili do Rybniště, odkud jsme potůčkem, který byl běžně cestou, vyrazili směrem od města k rekreačním chatičkám. Přibližně na půli cesty, asi 300 metrů od obojího, jsme se utábořili a usnuli.
Ráno nás překvapil Michal šiškami dopadajícími na tropiko stanu, kde jsme s Michalem J. spali, a dožadoval se odchodu v deset hodin. Poté, co jsme KUKIho probudili šiškami dopadajícími na jeho spacák, jsme vyrazili asi s patnáctiminutovým zpožděním.
První zajímavostí cesty bylo místo se dvěma cedulkami před poklopem, ve kterém cosi (voda?) temně hučelo. Na jedné z nich stálo „Pozor, žíravina“ a na té druhé „Ochranné pásmo vodního zdroje“?. Poté jsme absolvovali (a přežili) krátký, ale kvalitně kamenitý sráz a cestu azimutem do Doubice, kde jsme se posilnili zmrzkou. Za touto vesnicí jsme napravo od cesty zahlédli první skály, neklamné to znamení, že jsme dorazili do Českého Švýcarska, což souhlasilo s plánem cesty.
Všichni jsme poobědvali něco z konzerv, abychom se posílili na následující zkoušku. Tou byly Úzké schody, strmá a úzká skalní soutěska vybavená něčím mezi schody a žebříky. Tato cesta, po které jsme urazili vzdušnou čarou asi 15m za čtvrt hodiny, se vyplatila. Dorazili jsme totiž k Falkenštejnu, hradu na skále, pod kterým si KUKI odpočinul a ostatní si ho dopodrobna prohlédli.
Po chvíli cesty jsme se otočili kolem nějakého růžového blázince na červenou turistickou značku E3, kde nás čekal strašlivý stoupák se schody k Mariině vyhlídce, která byla ale bohužel zavřená, protože vyhořela. Kousek za ní jsme, k nelibosti obou přítomných Michalů, zaslechli ten protivný zvuk - znělku Family Frost. Ta nás po zbytek víkendu neopustila a v neděli jsme to žluté autíčko i viděli, a to dokonce dvakrát. Poté už jsme se jen utábořili na příjemné louce. Před tímto utábořením jsem však, což udělá radost škodolibým povahám, prošlápl sníh až na potůček pod ním a pochopil nevhodnost Prestiží na čundry. Prostě TIReková obuv?.
V neděli jsme vyráželi v rozumných půl jedenácté a po turistických značkách došli do Srbské Kamenice, kde jsme svačili u pevnůstky. Po vyšplhání na velký protivný kopec jsme se naobědvali a bez větších problémů dorazili do Krásné Lípy na nádraží. Vlak přijel bez zpoždění(!!!), ale zato v něm bylo příšerně přetopeno.
Vrátili jsme se živí, zdraví a utrmácení, ale spokojení.

(Davča Fatka)

 

Březnová vyjížďka

18. 3. 2006 - jednodenní cyklovýlet

ObrazekNa tento víkend byla původně naplánována akce „KUKIho chata“, která však byla na poslední chvíli kvůli nepřízni počasí zrušena, tak jsme alespoň v sobotu vyrazili na jednodenní vyjížďku. Přes Jesenici a Dolní Jirčany jsme dojeli do Psár, odkud jsme pokračovali podél Záhořanského potoka po modré značce lesem. Po zdolání náročného výstupu hned na počátku trasy značky a pár šlápnutích po zasněžené lesní pěšince začala široká cesta, sice taky zasněžená, ale uježděná auty, takže žádný problém. Ze značky jsme se po pár kilometrech vrátili opět na silnici a přes Libeň dorazili do Okrouhla. Polévka a teplý čaj v místní Selské restauraci přišly v tomto zimním počasí opravdu vhod. Odpočinuli jsme si, načerpali nové síly a vyrazili směrem na Dolní Břežany. Další zastávka nás čekala u úžasné pekárny na kraji vesnice Ohrobec. Snad nikdo z nás neodolal zdejší nabídce: koláčky, sladké pletýnky, koblihy, ovocné košíčky … prostě paráda. Po svačině už jen zbývalo dojet přes Kunratice zpět do Prahy. V Krčáku jsme ještě vyzkoušeli nové prolézačky a už definitivně se vydali domů. Vyjížďka byla dlouhá něco přes 50 km, zúčastnili se: Davča, Michal Janda, Vojta Císař a Michal s KUKIm.

(KUKI)

fotky z vyjížďky

 

Bílé Bílkovice 2

17. - 19. 2. 2006 - již tradiční zimní víkendovka

V pátek 17. 2. se všichni účastníci (kromě mě) sešli s KUKIm na Hájích a vydali se metrem na Roztyly, kde už jsem čekal já ve frontě na bus do Divišova, na poslední chvíli přiklusal i Michal. Po příjezdu do Divišova jsme se dali obvyklou cestou do tábora. Ta byla ovšem promrzlá a tak to nebylo úplně to nejlepší, ale naštěstí jsme všichni  v pořádku dorazili do tábora. Zde nás čekalo milé překvapení - spousta super sněhu. V chatě jsme měli díky vedoucím připravena kamna tak, že stačilo škrtnout sirkou a už se topilo. Hned jsme s KUKIm připravili půdu k útulnému spaní. Ostatní zatím pomohli dole Michalovi s topením a jinými organizačními věcmi. Jakmile bylo vše hotovo, sešli jsme se všichni kromě Ondry, Davida a Michala u hraní BANGu. Můžu jen dodat, že jsme nešli spát ten samý den co jsme přijeli ?.
Ráno jsem první vstal já a tak jsem musel zatopit. Zpočátku se mi to moc nedařilo (to jsem celej já), ale s malou pomocí ostatních  jsme plamínek nakonec vykouzlili. Odměnou nám byl teplý a dobrý čaj. Když se vykulil dokonce i KUKI (o hodně později) dali jsme si  naše ,,mňamky“ z domova.
Čekání na PetrSe jsme si zkrátili hraním stolních her. Asi po 11. hodině přijel s čerstvými zásobami jídla (hurá). Do oběda jsme opět hráli skvělé hry (Carcassone a BANG!).
K obědu byli špagety s boloňskou omáčkou. Pak se hrála věž o mytí nádobí, kterou ,,vyhrál“ Davča a jeho pomocníkem byl Ondra. Pak jsme se všichni oblékli a šli hrát KUKIho hru ,, Snow frisbee“. Cílem bylo dostat frisbee jakkoli na soupeřovu kótu. Soupeři mu to mohli  překazit jednoduše sněhovými koulemi. Kdo byl zasažen, vrátil se ke své kótě. Po hře jsme se šli ,,načajovat” a pak na PetrSovu  hru,  která bystří mozek a spočívá v tom, že po lese byla rozmístěna 4 stanoviště, na kterých byly různé věci a my jsme je museli najít a zapamatovat si jich co nejvíce a nahlásit je KUKImu.
Po úspěšném dokončení hry, kdy se nikdo neztratil a ani  nikdo  nebyl sežrán lesní zvěří, jsme se vrátili do příjemně vytopené boudy a začali hrát naše oblíbené hry. A navíc jsme přidali i hru Zombie restaurace. K večeři byly vynikající topinky s různými přílohami (česnek, kečup, ďábelská směs, atd.) A znovu jsme začali hrát a to ještě hodně dlouho ?.
Ráno  jsme uvařili čaj a Malcao (bílá káva), něco si zahráli a nasnídali se. Pak se začalo balit ?. Po částečném zabalení  se šel ,,hrát” SHERRWOOD. Po SHERWOODu  byl oběd (kaše s uzeným masem ,,mňam”). Protože nebyl čas, o nádobí se tahaly sirky. To jsem bohužel ,,vyhrál”  já s Ondrou. Ostatní uklízeli, takže jsme na tom byli podobně. Ale ještě než se začalo uklízet tak jsme si do zabalili poslední věci. KUKI uklízel půdu a ostatní uklízeli dole. Když bylo vše hotovo ta jsme šli napřed bez KUKIho (ten dozazimoval boudu) na autobus do Divišova. Zde si, kdo mněl peníze, něco koupil. A když dorazil KUKI a přijel autobus, tak jsme odjeli  na Roztyly kde jsme se rozdělili (Já s PetrSem jsme šli odtud domu a ostatní jeli na Háje).

(Jan Severyn)

 

Tříkrálová kombinace

6. ,7. a 8. 1. 2006 - víkendové akce

6. 1. 2006 - Černý vzadu

Tři Králové sněhové nadílce zrovna moc nepřáli. Tenká vrstva přemrzlého sněhu nebyla zrovna ideální na běhání, natož na uplácání nějaké koule. Takže na premiéru Milíčovského masakru sněhovou koulí se můžeme jen  těšit.
Tak jsme alespoň mohli pořádně nacvičit noční přesun, a jak vidět a nebýt viděn na bílém sněhu.
1. úkol byl jasný: vystopovat a chytit Yettiho, pokud možno 2 kusy pro Zoo v Liberci. Yeti má bílou srst, takže je v noci poměrně dobře vidět na tmavém pozadí okolních stromů. Někdy, když má hlad, tak se může i hlasitě projevovat. Naopak unavený jedinec tiše ulehne do dobře ukrytého doupěte a v klidu spí. Vojta, který jako jediný chytil oba exempláře, se přesvědčil, že Yetti je velmi plachý živočich, který při sebemenším náznaku nebezpečí prchá do tmy.
Jaká úskalí přináší pohyb po křupajícím náledí, ve chvíli kdy vůbec nepotřebujeme být slyšeni ukázal 2. úkol: sfouknout svíčku a nenechat se při tom zastřelit světelným kuželem slepého strážce. Někdo se musel párkrát proběhnout k altánku pro nový život, než přišel na vhodnou taktiku postupu. Ale i přes zběsilou palbu do okolí neudržel slepý strážce proti přesile sedmi statečných svou pozici dlouho.
Nakonec jsme se přemístili na Milíčovské homole a jako převaděči pomáhali Korejcům přejít hranice do Německa. Hned na začátku německá pohraniční policie ukázala, že situaci na dlouhých hranicích má plně pod kontrolou i s jedním hraničářem. Hned na první zátah se podařilo zatknout většinu převaděčů.
Ale ani po dalším, už úspěšném překročení hranic do Čech to převaděči neměli jednoduché. Korejští uprchlíci se tiše schovávali, jen při svitu svíčky v důmyslném úkrytu v houští, kousek od vrcholu. Navíc se v okolí pohyboval tajný agent severokorejské policie s povolením zabíjet. Ten zřejmě převaděčům naháněl takový strach, že se báli jen pohnout. Korejci tak ve svém úkrytu čekali na nějakého převaděče docela dlouho.
Strach z agenta, který za celý večer dokázal zastřelit jen 2 převaděče, polevil až na samém konci hry a několik Korejců bylo přeci jen převedeno přes česko-německé hranice. Vojta dokonce dokázal přes hranice dostat 2 Korejce  a díky vítězství z předchozích dvou her se stal absolutním vítězem tříkrálového večera.

7. 1. 2006  - bazén v Letňanech

V sobotu po obědě 6 starších UFOunů doprovázelo od GJM oddíl mladších UFOunů na metro na Hájích. Jeli jsme si odpočinout od mrazu a zimních plískanic do bazénu a vířivky v Letňanech.
Cesta byla trochu zdržena, když na zastávku v Kobylisích přijel k prasknutí přeplněný autobus. Pár odvážlivců ze zastávky se pokusilo do autobusu natlačit s rozběhem, ale náš oddíl neměl šanci. Museli jsme čekat na další spoj. 186ka přijela po 10 minutách a taky nebyla zrovna nejprázdnější, ale rozděleni do malých skupinek jsme se do autobusu vešli. Oddíl mladších měl malé problémy se zapamatováním názvu zastávky „Tupolevova“, kde jsme měli vystupovat a při každém zastavení  bavili spolucestující pokřikováním různých přezdívek leteckého konstruktéra.
Na zastávce před bazénem jsme ještě chvilku čekali, až se od Kukiho s Petersem vzdálí pán s vyholenou hlavou, aby si po dlouhé cestě autobusem v jeho společnosti mohli odpočinout od poslouchání jeho propagace jakési politické strany, představ o  čistokrevném státu a slibů lepší společnosti.
Před bazénem jsme se setkali s Jirkou H. a Petrou, koupili lístky a nahrnuli se do šaten a do sprch.
Labyrint šaten a spousta lidí způsobila dokonalé roztroušení oddílu a zajímavou bojovku pro vedoucí, kteří se snažili dát všechny členy dohromady.
Než mohla začít volná zábava, všichni jsme se rozplavali v krátkém bazénu. Poctivě uplavat 10 krátkých bazénů dělalo některým trochu problémy, ale za svezení toboganem to stálo. Ještě jsme si prohlédli základnu vedoucích, vířivku, kam se všichni hlásili a ač unavení rozplavbou, našli poslední zbytky energie a rychle vyběhli schody na nejlepší atrakci v areálu. Pak jsme si jen užívali na tobogánu a občas odpočívali ve vířivce. Po dvou hodinách jsme si ještě jednou společně zaplavali v bazénu, naposledy se svezli toboganem a s Letňanským areálem jsme se rozloučili v rychlém občerstvení.

8. 1. 2006 - Tříkrálová vyjížďka

V neděli ráno pořádně mrzlo, ale 4 UFOuny, Davida, Davču, Michala a Ondru to od vyjížďky neodradilo. Neměli jsme žádný konkrétní cíl, jen několik kót, které jsme postupně zdolávali.
Poté, co kousek za GJM několik dobrovolníků podstoupilo hýžďový test tvrdosti náledí, jsme vyrazili na první kótu - Šeberov. Jeli jsme převážně po suchých silnicích, kde nebylo náledí, přesto naše rychlost nebyla nejvyšší - mráz udělal své.
Dále chtěl Michal pokračovat na  Točnou a do Břežanského údolí, ale v Cholupicích asi zamrznul pohledem do dáli a zapomněl odbočit. Postupovali jsme tedy na letiště. Polní cesta podél lesa byla zdařile rozježděná od aut, kol a koní a pokrytá ledem. Jízda mezi vyježděnými kolejemi po namrzlých výmolech vyžadovala zručnost a zkušenosti.
Nad přistávací plochou letiště jsme záviděli modelářům jejich letadla a vymýšleli plán jak se zmocnit dálkového ovládání. Některé modely předváděly dokonale přesnou akrobacii ve velkých rychlostech. S modeláři jsme se setkali ještě jednou, když jsme si v restauraci na letišti dávali horký čaj a polévku. Přestávka v teple přišla vhod.
Dlouhý sjezd po uklouzané ledovce do Modřan byl opravdu nebezpečný. Na náledí není možné prudce měnit směr a rychlost jízdy. Takže když jsme v půlce kopce potkali pána s malým dítětem, docela jsme se všichni zapotili.
Na cyklostezce podél Vltavy byla cesta zpátky domů úplně v pohodě. V Braníku jsme zkusili nějaké skejťácké rampy a podle Jižní spojky pokračovali k domovu. Stoupání od Vltavy bylo sice mírné, ale síly rychle ubývaly. U GJM byli někteří členové naší vyjížďky naprosto vyčerpaní. Ale pro příště mají hodně zkušeností na další zimní vyjížďku.

(Michal)

 

Mikulášský výlet do Benešova, na Konopiště a k Sázavě

sobota 10. 12. 2005 - jednodenní pěší výlet

      Mikulášský výlet je již oddílovou tradicí, nemohl proto chybět ani letos, kdy se uskutečnil již čtvrtý ročník. Tentokráte jsme vyrazili vlakem do Benešova. Na zastávce v Horních Měcholupech opravovali železničáři koleje, ale vlaky jezdily naštěstí dle jízdního řádu. V Benešově se k nám přidal ještě Dominik a mohli jsme se vydat na cestu. Asi po kilometru čekala na výletníky první hra. „Cvrnkaná“. Úkolem bylo docvrnkat tenisák na co nejmenší počet cvrnků až k bráně zámku Konopiště. Trasa byla dlouhá asi kilometr a lepšímu týmu stačilo k překonání této vzdálenosti něco okolo 300 cvrnků. Druhý tým měl o pouhých několik cvrnků více. Před zámkem následovaly „Pády důvěry“. Spadnout pozadu z výšky se zavřenýma očima a svěřit svůj osud do rukou ostatních se nakonec odvážili všichni, i vedoucí Michal. Někteří dokonce i několikrát.
Poté jsme se prošli po nádvoří zámku Konopiště a pokračovali trasou výletu po červené značce. Asi po třech čtyřech kilometrech jsme zastavili na oběd a o další kilometr dále jsem vešli do nejhezčích míst celého výletu - Měsíčního údolí. Celou cestou od zámku nás provázel Konopišťský potok. Asi uprostřed údolí se nachází stará chatařská osada Měsíční údolí. Také moc pěkné místo. Na hřišti jsme si tam zahráli Frisbee, kuželky a poslepu skládali čtverce z lana, což se možná nezdá, ale je to docela těžký úkol. Úspěšnější tým dostal za odměnu za vítězství v dosavadních soutěžích mikulášskou nadílku, druhý tým musel navíc složit, a sborově přednést, alespoň patnáctiveršovou básničku s použitím daných slov (Michal, Mikuláš, údolí, frisbee). To se jim podařilo až na nádraží, takže nadílku měli rovnou do vlaku. Básničku nakonec pro legraci skládal i druhý tým a dokonce i vedoucí.
Nakonec jsme dorazili do Poříčí nad Sázavou, po mostě se dostali na druhý břeh řeky a po zelené značce došli na nádraží do Čerčan. Vlak nám ujel před nosem, takže jsme museli počkat na další, ten jel naštěstí hned za půl hodiny. Do Prahy jsme dorazili až za tmy. Výletu se zúčastnili:, Filip, Ondra Šenk, Ondra Novák, Kuba Kiri, Adam, Dominik, Michal Janda, Dan, Michal, Peters a KUKI.

(KUKI)

 

BIS - akční strategicko taktická detektivní bojovka po Praze

sobota 12. 11 2005 - celodenní hra po Praze

ObrazekCelodenní hra po Praze se nad očekávání vydařila. Účastnilo se jí rozhodně rekordních 13 členů oddílu nebo jinak s oddílem spjatých příznivců + ještě dva vedoucí. A jak to všechno proběhlo?
BIS (Bezpečnostní informační služba ČR) zachytila informaci, že daný den večer má být spáchán atentát na jakousi skupinu velmi bohatých a velmi vlivných osob. Jakékoliv další podrobnosti se jí přes veškerou snahu zjistit nepodařilo.
Do akce museli být tedy povoláni nejlepší z nejlepších, tajní agenti BIS.
Ráno byly ustaveny 4 vyšetřovací týmy ve složení: ALFA: Kiri, Honzík, Davča; BETA: Martin Vlk, Michal Habla, Adam; GAMA: David, Filip, Ondra N., Ondra Š a OMEGA: Michal J., Jirka Havlena, Jakub Koubele. Náčelník BIS Michal Frank vysvětlil vážnost situace, podal agentům základní informace o struktuře pražského podsvětí a vyslal je do akce. Navíc zdůraznil nutnost dát dobrý pozor na tzv. „Lovce“ - mafiány, kteří budou usilovat o odhalení jejich identity a následnou diskreditaci agentů zveřejněním jejich fotografií na Internetu.
Jedinou stopou jim byl vyšetřovací spis kapsáře běloruské národnosti Borise Gajdara, který by teoreticky mohl mít nějaké informace o BOSSOVI pražských informátorů, který jako pravděpodobně jediný by mohl agenty přivést na další stopu. Šlo jen o to Borise v Praze nalézt, zmáčknout ho a informace z něj dostat. Ale kde ho v celé Praze hledat?
Logické se zdálo začít v jeho bytě, ve spisu byla uvedena adresa trvalého bydliště. Bylo to nějaké sídliště na kraji Prahy. Nejmíň třičtvrtě hodiny cesty a do vraždy zbývá jen pár hodin. Bylo nutno jednat co nejrychleji… Nalézt Borisův byt nebylo obtížné, ale Boris tam nebyl. Otevřela jeho manželka Olysia v doprovodu šesti dětí. Boris už asi týden nebyl doma. Jediné, co Borisova žena ví, je, že často chodí do několika hospod s kamarádem Vasilem. Agenti si rychle zapisují názvy hospod a vydávají se hledat Borise do centra. Některé vyšetřovací týmy měly více štěstí a tu správnou hospodu objevily na první pokus, jiné museli hospod projít více, než uspěly. V hospodě Boris ovšem také není. Je tu jen Vasil. A už ho agenti drží pod krkem a umírněným policejním nátlakem z něj dostávají cenné informace. Dozvídají se, že Boris plánuje dneska okrást nějaké turisty po poledni na Staroměstském náměstí. Počkají si tam teda na něj.
Najít jednoho člověka jen podle fotky na Staromáku plném lidí není jen tak. Ale dříve či později se to podaří. Boris nechce s policií nic mít a dělá, že nic neví, ale nakonec povolí a všechno vyklopí. Kontakt na BOSSE pražských informátorů je schován na Hlavním nádraží v jednom z trezorů. Nakonec prozradí kód, kterým se trezor otevře.
Agenti spěchají na Hlavák, hledají a otevírají trezor. V něm je pouze telefonní číslo a heslo „Černá smrt“. Agenti kontaktují BOSSE a po různě dlouhém handrkování, způsobeném neochotou agentů prozradit svoji identitu si s BOSSEM domlouvají schůzku na Václavském náměstí. BOSS je vážně boss, prodá jakoukoliv informaci, jen když za ni dostane dobře zaplaceno a nějakých agentů BIS se nebojí ani za mák. Navíc to vypadá, že o plánované večerní vraždě ví docela dost a navrhuje agentům, výměnu informací za informace. Potřebuje zařídit nějaké „kšeftíky“ po Praze a zjistit různé věci, v čemž mu agenti mohou vypomoci. A úkoly to nejsou ledajaké.
Od poměrně nenáročných úkolů typu zjisti kdy jede poslední metro na Smíchovském nádraží nebo jak se jmenuje majitel jedné konkrétní restaurace v Karlíně i úkoly značně náročné jako třeba být v přesně stanovenou dobu na určitém místě a převzít tajné heslo zatelefonované v předem přesně daný čas do telefonní budky nebo nalézt a přinést zašifrovaný vzkaz vložený do jedné z knih v Městské knihovně.
Po splnění úkolů je nutno opět kontaktovat BOSSE a domluvit s ním další schůzku někde v centru města. Agenti se výměnou za informace, které zjistili, dozvídají informace o tom, kdo vlastně má být večer zavražděn, jak se jmenuje, kdo to je a kde a kdy se má vražda odehrát. Od BOSSE dostávají další úkoly a vyráží opět do města. Po druhé schůzce již znají i popis osoby, kterou hledají, tedy dost informací na to, aby mohli rozjet záchrannou akci. Vražda se má stát během nebo těsně po konání pokerového turnaje milionářů v kavárně Suterrain v Bělehradské ulici v časovém rozmezí asi třičtvtě hodiny. Je to doupě kriminálníků a mafiánů, je proto nutno zachovat maximální možné utajení a jednat co nejrychleji.
Agenti vstupují do kavárny, rozhlíží se a snaží se identifikovat svého člověka mezi deseti hráči pokeru u stolu. Sedí s kartami v ruce a je plně soustředěn na hru. Agenti k němu bez okolků přistupují a bez zbytečných průtahů ho odvádějí z herny. Po cestě mu rychle vysvětlují vážnost situaci.
Poslední část úkolu je ta nejnebezpečnější. Dopravit zachráněnou osobu v bezpečí zpět do sídla BIS, jediného místa, kde nebudou v ohrožení. Není pochyb o tom, že mobilní telefony mafiánů zvoní po celé Praze a na Tylovo náměstí již teď míří několik nájemných vrahů a ostřelovačů s jediným cílem … zabít agenty a hlavně milionáře, kterého chrání. Potyčce s mafiány se téměř nelze vyhnout, padne i několik výstřelů. Ohroženi jsou dokonce i civilisté v tramvaji č. 6. Pouze tým OMEGA jsou takoví profíci, že z kavárny Souterrain mizí naprosto nezpozorovaní.
V sedm hodin se v sídle BIS setkávají všechny vyšetřovací týmy s velením BIS. Tři osoby jsou v pořádku zachráněny. Agenti tedy svůj úkol splnili na jedničku a dostává se jim pochvaly před nastoupenou jednotkou. Jedna z VIP osob je sice poraněna, ale není v ohrožení života. Čtvrtý tým bohužel dorazil do kavárny o několik minut později … Na Internetu už ale kolují fotografie všech agentů. Vyhnout se zájmu “Lovců“ nebylo možné. Nebezpečí číhající na agenty v Praze je obrovské. Bude jim proto urychleně změněna identita a v následujících dnech opustí ČR …

(KUKI)

fotografie ze hry BIS

 

Cestou za Střelou

21. - 23. 10. 2005 - víkendový pěší čundr s batohem

ObrazekV pátek odpoledne vyrazilo z Masarykova nádraží sedm čundráků (Honzík, Davča, Michal Janda, David, Filip, Michal a KUKI) vlakem směrem na západ. PeterS byl tou dobou ještě v práci, ale slíbil, že nás dohoní ráno. Po asi čtyřech hodinách v příjemně vytopeném vagóně jsme už nedočkavě vystoupili do tmy a zimy v Blatně u Jesenice. Za klasického štěkotu všech psů jsme prošli celou vesnici, potkali se s místními výrostky, kteří byli fascinováni kouzelnými svítícími náramky Michala J. a zamířili po červené značce do lesa. Stihli jsme ještě úspěšně sejít z cesty do pole a vydrápat se už správnou cestou několik set metrů do kopce. Nahoře jsme našli příhodné místo na spaní a zalehli do spacáků.
Ráno byla všude mlha a nemohl chybět ohýnek. Pak už jsme se sbalili a vyrazili dále po značce směrem k řece Střele, ke které jsme chtěli dojít okolo oběda. Zajímavým úkazem kousek od naší trasy byl Viklan, obrovský kámen položený na jiném, kterého se ale dotýká jen úplně malou ploškou. Michal byl tak hodný a počkal u batohů a ostatní vyrazili „nalehko“ k Viklanu. Prý když se pořádně zatlačí, podaří se ho rozhoupat. Viklan jsme sice bez větších problémů našli, ale rozhoupat se ho rozhodně nepodařilo. Asi nás bylo málo. Tak jsme se u něj alespoň několikrát vyfotili a vydali se po azimutu lesem zpět k Michalovi a batohům. Tam na nás už ale nečekal jen Michal … Zatímco jsme byli pryč, dorazil PeterS. Odtud jsme jako celá skupina pokračovali přes známou školu v přírodě Žihle – Poustky, kde jsme si dali oběd. Tady se poprvé projevilo šikanování vedoucího dětmi. No řekněte, přivazování Michalova batohu na strom se neděje každý den. Nakonec jsme došli do nejmenšího města v ČR Rabštejna nad Střelou. Osvěžení na zdejším Ranči bylo příjemné, někteří využili možnosti defekalizace, přece jenom v lese to není tak příjemné . Po ranči nás čekala první zkouška odvahy – BROD. Naneštěstí jsme v tom nebyli sami, skupinka protijdoucích skautíků byla důkazem. Do vody se jim také moc nechtělo.
Po překonání této „překážky“ nás čekalo nemilé překvapení, začalo pršet. I tuto zkoušku jsme přestáli, po pár krocích bylo po dešti. Po cestě kolem řeky jsme dorazili na tábořiště s pevnou střechou, ohništěm a potokem. Luxus, který nebývá k mání. Noc byla příjemná, bylo vcelku teplo, nemrzlo, prostě paráda.
V neděli cestou do Mladotic se toho moc zajímavého neudálo, za zmínku stojí oběd na rozbouraném opevnění z 30.let a druhý, už lépe zvládnutý brod. V Mladoticích jsme si chvilku počkali na vlak, který nás odvezl do Plzně, odtud rychlík až do Prahy.

(PeterS a KUKI)

fotky z tohoto čundru

 

Máchovo jezero a Kokořínsko

23. - 25. 9. 2005 - víkendový cykloturistický výlet s brašnami

Trasu víkendového výletu s brašnami měl Michal už projetou předem, když byl zjišťovat kempy před akcí „Máchovo jezero 6 – 8. 6. 2003“. V rovinatém Polabí kolo jede skoro samo, tak při hezkém počasí není problém ujet i více kilometrů než jsme zvyklí.
V pátek odpoledne jsme měli na okraji Prahy malé problémy s hustou automobilovou dopravou. Po zkušenostech s přejížděním přes Kutnohorskou ulici z Měcholup do Dubče, jsme raději hledali v Běchovicích semafor. Složité manévry v Horních Počernicích nás zbavili přesily aut a rychlé jízdě dolů k Labi nic nebránilo. V Brandýse se stala nepříjemná příhoda, která naštěstí skončila bez následků a to dokonce velmi vtipně. Davču, který jel předposlední před Kukim, doslova vytlačil z vozovky odněkud z garáže couvající obrovský džíp. Davča situaci profesionálně ustál, přesto však jen tak tak zastavil u chodníku. Džíp odjížděl. Najednou nás předjelo policejní auto, které zřejmě jelo hned za námi, rozsvítilo majáček s nápisem STOP a za pár vteřin už policisté bezohledného řidiče džípu pokutovali o pár desítek metrů dále. Jak se říká, ve správný čas na správném místě … V lese za Starou Boleslavi jsme se utábořili, a protože s tmou přišla i zima, šli jsme brzy spát.
Ráno jsme se dlouho snažili zahřát běháním a vyhlížením slunce. Kuki nám ukázal kolik vody se vejde mezi jeho pláštěnku a spacák a Honzík začal při balení brašen sbírat první body za spadlé kolo. Oběd v Mšenu jsme si zpestřili předkrmem z cukrárny. Michal J. snědl několik Euro, aby mu Chalupářský guláš lépe sedl. Po celé poledne jsme nechápavě sledovali, jak různé skupinky turistů a cyklistů několikrát projíždí přes náměstí, jakoby nevěděli kam jet. To samé se povedlo i Michalovi. Z města jsme vyjeli po špatné silnici, a nezbylo nám nic jiného, než se na náměstí, jako ostatní zbloudilci, znovu ukázat.
Projeli jsme kolem prvních pískovcových skal a stavěli až při svačině na pláži u Mácháče. Byly čtyři hodiny odpoledne a měli jsme celkem reálnou šanci, že před setměním dojedeme do dobře zařízené, loupežnické jeskyně Mordloch v Kokořínských lesích. Po silnici na Tupadly to šlo rychle, ale vytlačit kolo z údolí byla pořádná dřina. Zatímco se byl Kuki s Davčou ještě projet po okolí, ostatní terénní jízdou v písku dorazili až k jeskyni. Spali jsme pod střechou a na postelích – prostě jako doma.
V okolí obce Želízy sochař Václav Levý přeměnil několik skal. Tak jsme cestou do Liběchova stavěli nejdřív u dlouhého hada, u malé jeskyně Harfenice a vylezli jsme se podívat i na Čertovy hlavy. V Mělníku se Michal snažil dohustit unikající zadní kolo. Než ale Vojta dopil svůj drink, bylo kolo znovu měkké.
V Polabí jsme to na rovince mohli znovu rozjet. Ještě jsme stavěli v Kostelci n. L. na oběd a na mostě před Počernicema jsme uzavřeli náš okruh po Kokořínsku. Na Jižňák jsme se vraceli stejnou cestou, jako jsme odjížděli. Našlapat 200 km za víkend je opravdu slušný výkon, se kterým se mnoho cyklistů chlubit nemůže.

(Michal)

 

Rok 2004 - 2005

 

Českým rájem

víkend 3. - 5. 6. 2005 - propršený pěší čundr

       V počtu tří účastníků (David, Dominik a KUKI) jsme v pátek odpoledne vyrazili z Hájů vstříc opravdu velmi deštivému víkendu. Na Roztylech se k nám přidali Honza s PeterSem a bylo nás pět. Šestý účastník - Davča - měl dorazit v sobotu ráno. Michal, který měl mít celý čundr na svědomí, nakonec nemohl vyrazit s námi, zrovna o tomto víkendu musel do práce :-(. Na Hlaváku jsme nastoupili do osobáku na Turnov a po více než 2 hodinách jsme byli na místě. Po malém občerstvení v místním supermarketu jsme se vydali na cestu. Chvíli sice trvalo, než jsme vymotali z centra, prošli jsme i okolo starého židovského hřbitova, ale zvládli jsme to a zanedlouho jsme si to už štrádovali po silnici s Turnovem v zádech.
       Spát jsme plánovali kousek za Turnovem v lesích, na žluté značce v tzv. Oblasti jezírka. Trochu nás zdržela mapa zapomenutá v autobusové zastávce, ale po jejím znovuobjevení  jsme se konečně mohli vydat hledat místo na spaní. Docela nás zmátl ukazatel žluté značky, který ukazoval podle nás nesmyslně na druhou stranu, a tak jsme se vydali cestou, kterou jsme považovali za správnou. Po čase jsme zjistili, že tato cesta asi opravdu nebude ta, co hledáme, a střihli jsme to lesem na žlutou značku. Už po žluté jsme dorazili k jezírku, u kterého jsme si našli hezky schované místo na spaní. Navečeřeli se a vlezli do spacáků.
      V sobotu asi v šest ráno nás ze spacáků vyhnal krátký deštík. Já s PeterSem jsme rychle postavili přístřešek, kluci ho přečkali pod roztaženým igelitem. Jak rychle deštík začal, tak také skončil. Někdo už snídal, někdo dospával, stejně jsme čekali na Davču, který měl dorazit okolo půl desáté. Někdy okolo půl deváté ale začalo pršet opravdu silně, tak jsme se všichni schovali v našem přístřešku. Davča i s maminkou dorazil podle plánu, my dobalili a v pláštěnkách vyrazili. Vydali jsme se podle Michalova doporučení po neznačené cestě a vylezli na modré, která tam ale neměla vůbec být! Turistické značky v Českém ráji byly totiž různě přeznačeny a naše mapa z roku 1997 nám byla v tu chvíli dost k ničemu. Zmateni modrou značkou jsem vyrazili po ní, ale po chvíli jsme slezli skalní soutěskou na cestu po ní. Ta zřejmě vedla do Hruboskalského skalního města, opravdu pěkného místa. Po dalším bloudění jsme u jiného jezírka a chatky se sochami z pískovce narazili na cestu, která nás dovedla do Kacanov. To mě osobně velmi překvapilo, Kacanovy jsou totiž vzdáleny asi jen 2 km od místa, kde jsme spali, a rozhodně jsme do nich dojít neměli. Bylo po poledni, tak jsem uvařili oběd a najedli se. Po obědě jsme pokračovali nyní již správnou cestou, po zelené cyklistické a pak po zelené turistické značce mezi skalami. Cílen soboty byla zřícenina Trosky. Cestou nás chytl opravdu pořádnej slejvák a my museli pokračovat v dešti. Už z dálky od rybníku Věžák jsme viděli zříceninu na kopci a když jsme došli až pod ní, nenašel se kupodivu nikdo, kdo by nechtěl vylézt až nahoru. Bohužel bylo něco po šesté a hrad byl uzavřen. Tak alespoň zmrzka na osvěžení a posledních pár kiláčků na místo na spaní. To bylo naplánováno tentokrát vysoko ve skalách. Rozhodnutí, kde přesně spočineme, výrazně zjednodušil další slejvák, snad největší za celý víkend. Stan i přístřešky jsme stavěli už za deště. Pršet sice za chvíli přestalo, ale všichni byli dost unavení, takže jsme šli hned po večeři spát.
      V neděli ráno svítilo sluníčko, ale už při odchodu se zase zatáhlo. Údolíčkem mezi skalami jsme sešli na červenou značku a vyrazili směrem na Hrubou Skálu. Nahoře na staré hlásce, která dříve tvořila předsunuté opevnění místního hradu, zase začalo pršet, dokonce chvíli padaly i kroupy. Ještě za deště jsme navštívili i Adamovo lože - skalní útvar s vytesanými sochami a prohlédli jsme si také Arboretum - dendrologickou zahradu s pro naše zeměpisné šířky velmi exotickými jehličnany a několika opravdovými obry stromové říše. Za střídavého sundávání a nandávání pláštěnek jsem dorazili až na hrad Valdštějn, kde byl naplánován oběd. Stále pršelo, obědvali jsme tedy přímo na hradě v přístřešku s židličkami a stoly. Z hradního kostelu zněl zpěv sboristek a my čekali, až přestane pršet. Hrad Valdštejn je velmi pěkně zrekonstruovaný, v několika místnostech je otevřena expozice historického nábytku, zbraní a brnění.To všechno i zříceninu starého hradu z části vytesanou ve skále jsem si prohlédli chvíli po obědě ještě před odchodem. A pak už nás čekala jen cesta na nádraží. Vylezli jsme ještě na rozhlednu Hlavatice a už v Turnově navštívili cukrárnu. Vlak měl asi čtvrthodinku zpoždění, ale zato jsem měli celé kupé pro sebe, navíc strojvedoucí zpoždění dohnal a do Prahy jsme dorazili na čas. 
      Výlet byl fajn, jen je škoda, že tolik pršelo.

(KUKI)

fotky z čundru

 

Křivoklátsko

víkend 6. - 8. 5 2005 - cykloputování s brašnami

      Cílů dubnového cyklovýletu bylo  naplánováno hned několik: hrad Křivoklát, Lány a KUKIho chata na přespání ze soboty na neděli. Šest UFOunů (Vojta Císař, Davča, Honza, Filip, David a Adam) spolu s táborníky Dominikem Krejčíkem a Martinem Vlkem a se mnou a s Michalem dalo dohromady celkem deset účastníků, kteří v pátek vyrazili vstříc pěkně deštivému víkendu (to jsme ale v tu chvíli ještě nevěděli).
      Michal nestíhal sraz, tak jsme po skupinovém fotu u GJM vyrazili po cyklostezce na Smíchovské nádraží bez něj. Peloton vedl David a zvládl to na jedničku. U nádraží nás Michal dojel a už s ním jsme se přemístili na nástupiště. Do vlaku nás nastoupilo deset a deset nás také v Berouně vystoupilo, takže cesta proběhla naprosto bez problémů. Z vlaku spolu s námi vystoupila i skupina bojovníků se zbraněmi mířících na dřevěnou bitvu Pán prstenů. V Berouně jsme nakoupili nezbytné zásoby točené limči a vyrazili proti proudu Berounky. Na obloze se kupila temná mračna, ale ještě v Nižboru Michal předpovídal, že nás déšť mine. Jak se mýlil … Čekal nás náročný výjezd z Nižboru od řeky a někde v lese na kopci jsme se chtěli utábořit a přenocovat. Ale ještě pod vrcholem kopce bylo jasné, že to nebude tak veselé. Obloha byla úplně černá a všem bylo jasné, že pršet začne co nevidět. Krápat začalo právě když jsme se dostali na vrchol kopce k lesu a po chvilce začal pořádnej slejvák, dokonce i padaly kroupy. Při první příležitosti, kdy se celá skupinky sjela dohromady (kromě Michala, který jel sice napřed, ale paradoxně zůstal pozadu :), jsme zabočili z hlavní silnice a schovali se do nejbližšího lesa. Rychle se postavily stany, přikryla kola a zalezlo do sucha.
      Ráno svítilo sluníčko a tak jsme se snažili alespoň trochu usušit promočené oblečení ze včerejška. Po snídani a sbalení věcí jsme vyrazili dále, na Křivoklát. Houpavé kopečky, pak sjezd do Roztok a výjezd ke hradu. Usídlili jsme se na nádvoří a dali svačinku. Kdo chtěl, mohl se podívat na práci řezbáře nebo kováře, hradních řemeslníků. Já jsem zase zuřivě fotil. Několikrát nás také obešlo hradní strašidlo, ale už si nevzpomenu, jak se jmenuje. Odpočinek na hradě zpestřila skupinka vodáků v pruhovaných tričkách a cyklista na ležatém kole, ze kterého ani po dlouhé jízdě nebolí zadek. Ten se má … Při výjezdu na kopec nad Křivoklátem nás postihl poměrně kuriózní defekt, který jsem já osobně zažil poprvé v životě. Filipovi se přetrhlo lanko od přesmykače a protože nikdo s sebou neměl náhradní, museli jsme roznýtovat řetěz a přesmykač úplně odmontovat. Ostatní zatím jeli dále najít nějaké vhodné místo na oběd. Defekt byl zdárně opraven a my po pár kilometrech jízdy dohnali zbytek skupiny, která už obědvala nebo oběd právě připravovala. Poo jsme pokračovali do Lán. Místo jednotvárné silnice jsme se rozhodli pro žlutou zkratku, která byla sice delší, zato méně pohodlná. Šťastně jsme dorazili do města a naše první šlápnutí zamířila k jedné z nejvýznamnějších zdejších pamětihodností - hřbitovu, který je místem posledního odpočinku prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Prohlédli jsme si také prezidentský zámek a park, kam nás hodná paní v pokladně pustila bez placení. Z Lán jsme opět zvolili zkratku, která byla sice méně pohodlná, ale asi vskutku rychlejší. Už v Lánech začalo poprchávat a kdy začne opravdu pršet bylo jen otázkou času. Začalo asi o desek kilometrů dále, ve vesnici Lhota. Když jsme se ale podívali na oblohu, nezdálo se, že by mělo v dohledné době přestat a tak jsme jen oblékli pláštěnky a vyrazily do deště. Střecha byla na dosah a možnost spát v suchu bylo natolik lákavá, že nikomu ani moc nevadilo, že před tím zmokne. Z Bratronic jsme vyrazili po červené značce po níž jsme po projetí několika chatařských osad dorazili až na chatu. Následovala velké stěhování věcí ven a lidí dovnitř a nakonec jsme se docela obstojně vešli. Celý zadní pokoj byl vyhrazen klukům a přední světnice pro vedoucí. Já s Michalem jsme si ještě zahráli večerní badminton a spát jsme šli všichni docela pozdě, protože ráno nás nic nehonilo a mohli jsme vstávat později.
      V neděli po snídani nás čekal velký úklid a stěhování věcí dovnitř a lidí ven. Vše bylo zdárně provedeno a mohli jsme vyrazit směrem Praha. Hned na začátku jsme si vyjeli zahřívací kopeček do Ptic. Silný vítr nám foukal krásně do zad a tak to jelo skoro samo. Kdyby foukal proti, měli bychom co dělat, abychom do Prahy do večera vůbec dojeli. V neděli bylo na rozdíl od pátku a soboty docela pěkně. Poobědvali jsme ne nádraží v Rudné, pokračovali přes Ořech a Slivenec a od Vltavy zase po cyklostezce až na Háje ke GJM. Tachometr se na konci výletu zastavil na 125 kilometrech.
      Myslím, že tento víkend se i přes trochu zamračené počasí povedl. Na další brašny vyrazíme v září nebo v říjnu, tak se těšte.

(KUKI)

fotky z výletu

 

Cyklo Bílkovice II

8. - 10. 4. 2005 - víkend s brašnami opět v Bílkovicích

fotky z těchto Bílkovic

 

Zimní superkombinace - bike a bazén

sobota 19. 2. 2005 - cyklovýlet

      Ač na zemi ještě stále ležela sněhová pokrývka, vyrazili jsme v únoru na první letošní oddílový cyklo výlet. Na srazu se v devět hodin ráno sešli tři stateční - David, Filip a Vojta Císař a vedoucí Michal s KUKIm. Nabalení v oblečení, všichni v rukavicích a s čelenkami nebo čepicemi pod helmou jsme vyrazili na trasu Lesopark - po červené okolo přehrady - Petrovice - Uhříněves - Podleský rybník - Uhříněves - zadem po zelené značce k Milíčáku - Průhonice - Hrnčíře - Kunratice - Krčák - GJM. Že na kole se dá a má jezdit i v zimě je snad všem jasné a i nám bylo po prvních pár šlápnutích docela teplo a fajn. Podleský rybní byl zamrzlý, takže jsme se nemohli vykoupat, tak jsme alespoň zastavili na tradičním místě u mola s houpačkou a poobědvali. V Kunraticích jsme zase strávili příjemnou třičtvrtěhodinku v cukrárně, kde jsme snědli, co se do nás vešlo. Za celý výlet jsme ujeli něco přes 40 kilometrů, což je na zimní a poměrně krátkou vyjížďku docela slušný výkon.

neděle 20. 2. 2005 - bazén Letňany

      A po výletu na kolech následovala v neděli druhá část Zimní superkombinace - bazén. Opět jsme navštívili Aquacentrum Letňany Lagoon, kde jsme strávili více než dvě hodiny dováděním na tobogánu, plaváním v bazénu nebo relaxací ve vířivkách. Akce se zúčastnilo 9 plavců - Filip, Lucka a Ondra Šenkovi, David, Kuba Kirchner, Honza Severyn, Adam, PeterS a KUKI. Proběhly také závody v plavání na rychlost a v plavání na jeden nádech pod vodou a vítězové obdrželi bonusová kola do celoroční hry. Pro velký úspěch počítáme s bazénem i na příští zimu.

(KUKI)

 

Bílé Bílkovice

21. - 23. 1. 2005 - víkend na bílkovickém tábořišti

 

Mikulášský výlet - Krajem Josefa Lady

neděle 5. 12. 2004 - pěší výlet s překvapením od Mikuláše

      Již tradiční Mikulášský výlet proběhl i letos v neděli 5. prosince, den před svátkem svatého Mikuláše. Ze zastávky Horní Měcholupy jsme se vydali vlakem do Mirošovic, odkud jsme vyrazili po žluté značce do Hrusic - rodiště významného českého malíře a ilustrátora Losefa Lady. Zde měli kluci (Davča, Honza Severyn, Adam, Kuba Kirchner, Vojta Císař a Vojta Kohout) za úkol jednak nalézt Ladův rodný dům, Ladovo muzeum a od lidí ze vsi se pokusit získat jakýkoli předmět tematicky související s Vánocemi nebo s Josefem Ladou. Vítězná dvojice, která donesla dokonce pohled s Ladovým obrázkem dostala jako první mikulášskou nadílku.
      Po hře jsme pokračovali po červené značce. Cestou jsme dali přestávku na svačinu a na hru "Postupka" - štafetový závod se sbíráním karet - a prošli pod pozoruhodným mostem, po kterém vede dálnice. Michal s PeterSem se ho vydali prozkoumat a zbytek výpravy pokračovat dále. Napojili jsme se na modrou značku, která nás dovedla až k řece Sázavě. Po břehu řeky jsme dorazili ke zřícenině hradu Zlenice - cíli naší trasy. Zřícenina je schovaná na kopci v lese a člověk, který o ní neví, by si jí těžko všiml (vaporizace :). Chvíli jsme krmili místní labutě a pak vyrazili do kopce ke zřícenině. První, kdo zříceninu "dobyl" získal bonusové kolo do celoroční hry. Tam byla dorozdána mikulášská nadílka a všichni se naobědvali. Po obědě jsme slezli zase dolů na cestu a u řeky si zahráli hru "Hmota" a "Pantomimický úkol" - vtipnou hru, při níž jediný člověk, který věděl, co má celý tým udělat, nesměl promluvit ani opustit louku. Michal se snažil ulovit labutě, ale ty se nedaly a tak jsme je alespoň vyfotili. Dál jsme pokračovali opět po červené značce. Cestou jsme se ještě stavili na čaj v hospodě ve Čtyřkolech a pak pospíchali na vlak do Čerčan.

(KUKI)

fotky z Mikulášského výletu

 

Krajem Oty Pavla

víkend 22. - 24. 10. 2004 - pěší čundr

      Tento výlet nás zavedl na břehy řeky Berounky, která nás provázela celou trasu našeho pochodu. Na srazu se sešlo šest účastníků - Davča, David, Filip, Honzík, Michal a KUKI, kteří vyrazili na metro a z Hlaváku vlakem do Plzně. V Plzni jsme se načerno svezli pár stanic místním trolejbusem a z autobusového nádraží autobusem linkovým (to už za peníze :) až do Kozojed. Z autobusu jsme vystupovali až za tmy, ale čekalo nás ještě několik kilometrů k místu, kde jsme měli naplánováno spaní - ke zřícenině hradu Krašov, tyčící se na skále nad řekou. Na hrad jsme dorazili už opravdu pozdě, prohlídku jsme odložili na ráno a ubytovali se v místnosti pro turisty na postelích a palandách. Vážně luxus. Zříceninu totiž spravuje jakýsi klub nadšenců do historie a ti zde vybudovali turistickou útulnu s asi dvaceti místy na spaní.
      Ráno nás překvapila hustá mlha, díky níž nebylo vidět ani řeku, ba ani okolí hradu. Nasbírali jsme dřevo na oheň, uvařili čaj a posnídali. Poté jsem si prohlídli hrad - zříceninu Krašov. Moc z ní oproti původní podobě, o které jsme se dočetli na nástěnce na nádvoří, nezůstalo, ale přesto bylo na co koukat. Po dobalení batohů jsem se vydali na cestu. Čekalo nás více než dvacet kilometrů na další zříceninu - tentokráte hradu Týřov, kde jsme opět hodlali večer spočinout. Trasa vedla podél řeky, cestou i necestou a tou velmi často. Několik kilometrů jsme se museli prodírat místy, na kterých byli ještě zřetelně vidět následky povodní z roku 2000 a často bylo nutné škrábat se do kopce a z kopce lesem, protože cesta nejednou odbočila pryč od řeky a my jsme potřebovali pokračovat podél vody. Za zmínku rozhodně stojí nově rekonstruovaný kostel sv. Petra a Pavla, u kterého jsme odpočívali a také několik krásných vyhlídek, které jsme cestou minuli. Po obědě v lese jsme pokračovali už skoro výhradně po červené turistické značce až do Skryjí, odkud to byl už jen kousek na Týřov. Na Týřově bylo nutno nejdříve nasbírat nějaké dřevo na večer i na ráno, poté jsme fotili nás samé a západ slunce. Kluci si postavili stan a přístřešek, ale protože byla jasná noc, rozhodli se po večeři u táboráku spát jen tak pod širákem. Kdyby něco, zalezou do stanu.
      Ráno zase mlha a všude spousta rosy a nás čekaly další kilometry. Asi polovinu nedělní trasy jsem šli podle paměti a odhadu lesem po různých cestách a cestičkách, protože naším směrem nevedla žádná rozumná turistická značka. Obědvali jsme na místě opravdu pěkné vyhlídky na Berounku u Propadeného zámku. Odpoledne jsme dorazili do Roztok u Křivoklátu, odkud jsme jeli vlakem domů. Při přestupu v Berouně jsme využili volného času a zásobili se místními vyhlášenými točenými limonádami.
      Celý víkend nás provázelo opravdu pěkné a slunečné počasí a nevím o ničem co by tento výlet jen trochu pokazilo. Takže super.

(KUKI)

fotky z čundru

 

Krajem Bohumila Hrabala - Kersko, Nymburk

víkend 24. - 26. 9. 2004 - víkend s brašnami

fotky z těchto brašen

 

Rok 2003 - 2004

 

Víkend s brašnami - Berounka a Brdy

víkend 18. - 20. 6. 2004 - první putovní cykloakce našeho oddílu

      Měsíc po prvním oddílovém čundru následovala další víkendová akce - cykloturistický výlet s brašnami. Tento styl cestování má něco do sebe. Tempo přesunu je nesrovnatelně rychlejší než pěšky, takže se lze podívat mnohem dále a na více míst, ale na druhou stranu dostatečně pomalé na to, abychom stačili sledovat okolí a zastavit na všech možných zajímavých místech. Trasa výletu částečně kopírovala můj první oddílový výlet s brašnami, který jsem s tehdejším oddílem podnikl v roce 1998 ještě jako děcko. V pátek odpoledne u GJM jsme se sešli v hojném počtu 7-mi UFOunů: Adam, Davča, David, Filip, Honzík, Kuba Hora a Dominik Krejčík. A samozřejmě vedoucí, tentokrát Michal a já. Po krátké kontrole sbalení jsme vyrazili po cyklostezce na Braník. Jeli jsme docela pomalu, ale plynule a bez větších zastávek. Jezdit z brašnami je totiž úplně jiný zážitek než na lehkém kole. Do kopce to jede ztuha, z kopce to frčí, brzdy fungují mnohem hůře, než jsme zvyklí a v zatáčkách hrozí, že se rozmáznete. Je proto potřeba zvláště na začátek, než si na toto všechno zvyknete, jet pomalu a obezřetně. V pátek odpoledne nás čekalo něco přes 50 km až za Srbsko do Alcazaru. Tam jsme k večeru šťastně dorazili přes Radotín, Černošice, Dobřichovice, Řevnice a Karlštejn. Ubytovali jsme se dle plánu ve vyvýšené jeskyni kousíček od Berounky. David s Filipem si postavili stan na plošině před jeskyní a ostatní spali i s koly uvnitř. V okolí kempovalo několik dalších skupinek čundráků, takže bylo docela rušno. Toto místo je totiž vyhlášené tábořiště. Po večeři jsme se šli podívat do systému podzemních štol. Je to místo, které docela nahání strach. A pak do spacáku a spát.
      Ráno snídaně, vtipný incident s vařičem, průzkum skal, balení a hurá do Berouna. V Berouně jsme zastavili na náměstí u kostela. Zrovna se konaly nějaké trhy. Kluci měli rozchod a my s Michalem si dali langoše a plánovali další trasu. Z Berouna jsme vyrazili směrem na Zdice. V Králově Dvoře jsme uhnuli na jih po zelené značce. Podél trati jsme jeli až k lomu Čertovy schody a odtud na Tmaň, Suchomasty a Osov. V Osově jsme si dali malé občerstvení v hospodě a vyrazili do kopce vstříc brdským lesům. Kopec to byl úctyhodný. Po červené Hřebenové cestě jsme pokračovali až k hájovně Knížecí Studánky. Studánka tam opravdu je a kdo chtěl, mohl načerpat vodu na večer. Spaní bylo naplánováno na kemp Pražec. Tam jsme se štěstím dorazili docela brzy, takže byl prázdný a my ho mohli obsadit. Když všichni dotáhli svá obtěžkaná kola lesem až k tábořišti, začali jsme stavět stany a sbírat dřevo na oheň. Já a Michal jsme spali ve sroubku (neměli jsme s sebou stan) a kluci ve stanech. Večer se sedělo a večeřelo v teple u ohníčku.
      Ráno jsem napsal zápis do kempovky a vyrazili jsme zpět do Prahy. V Kytíně jsme nabrali vodu a vydali se po červené značce na Skalku nad Mníškem. Cestou jsme řešili několik problémů se špatně uchycenými brašnami, příště je potřeba toto všechno podchytit již při balení ráno. Po značkách jsme dorazili do Řitky a odtud po silnici přes Líšnici a Jíloviště na Cukrák. Z tohoto směru jste na Cukráku za chviličku a můžete se těšit na několikakilometrový sjezd až na Zbraslav k Vltavě. Ze Zbraslavi jsme jeli klasicky přes Modřany na Braník. Cestou nás chytl liják. Schovali jsme se pod most, ale déšť ne a ne přestat, tak jsme vybalili bundy a pláštěnky a pokračovali v dešti. Ke GJM jsme dorazili dle plánu, rodiče tam již čekali. Za celý víkend jsme urazil něco přes 140 km.

(KUKI)

 

První čundr po Brdech

víkend 14. - 16. 5. 2004 - první pořádný víkendový čundr našeho oddílu

Pro první čundráckou oddílovou akci jsme vybrali nedaleké Brdy, důvodů bylo mnoho, jedním z hlavních je fakt, že je s Michalem poměrně dobře známe a víme, kde jsou různé turistické kempy a tábořiště, ve kterých se dá pohodlně přespat se střechou nad hlavou. Tato výhoda se nakonec ukázala jako zásadní, obě noci jsme totiž spali v turistických sroubcích, což je jednak příjemné a pohodlné a jednak také praktické, zvláště když odpoledne a večer prší, což se nám stalo v sobotu.
Michal - hlavní organizátor výletu - psal zrovna v pátek odpoledne státnice z angličtiny, takže jsme byli domluveni, že nás dožene buď večer, nebo brzy ráno. Pro tento případ jsme měli smluvené místo na táboření a v batohu vysílačky s domluvenými časy spojení. Na sraz u GJM dorazil všichni přihlášení - na naše oddílové poměry docela slušný počet 6-ti výletníků. Jmenovitě Adam, David, Filip, Honza, Honzík, Kuba Hora a Dominik Krejčík. Rozdali jsme oddílové stany a vařiče, naposledy se rozloučili s rodiči a vyrazili na metro. Až na malé nedostatky měli všichni (nečekaně) rozumně sbaleno, nejtěžší batoh jsme měl suverénně já.
Z Hlavního nádraží jsme pokračovali vlakem do Berouna. Vlak sice přijel, ale asi s patnáctiminutovým zpožděním. V Berouně jsme přestoupili do motoráčku na Příbram, který nás odvezl do Lochovic. Navíc jsme stačili v místním bufetu nakoupit točené limonády - příchuť kiwi a tradiční borůvka. Příchuť kiwi měla tak bohatou pěnu a výraznou chuť, že jsme se s PeterSem shodli, že do ní musel být přidán Jar nebo nějaký podobný prostředek na nádobí. Každopádně ale byla dobrá. Ve vláčku jsme jeli s oddílem skautů, jejich vedoucí se s námi začal bavit, kam že prý jedeme a tak. Když se dozvěděl, že chceme spát na Ostrém, poradil nám, že pod vrcholem je pěkný sroubek, o kterém jsem neměl ani tušení. Na nádraží v Lochovicích proběhly poslední nezbytné úpravy batohů a poté jsme se již vydali na cestu. Trasu jsme si zkrátili po kolejích. Pod Ostrým jsme dali odpočinek a sváču před výstupem. Podle Michala jsme měli hledat jakési tábořiště s ohništěm ve stráni mimo značku, tak jsme šli dle jeho pokynů, ale nikde nic. Ráno jsme zjistili, že ono tábořiště se nachází přímo na značce, takže jsme ho samozřejmě najít ani nemohli. Já byl ale rozhodnut najít ten srub, o kterém mluvil skautský náčelník, takže jsem se vydal napřed. Na vrcholu kopce je takové zajímavé dřevěné opevnění, tak jsem hledal nejdříve tam, ale nakonec jsem srub našel kus pod vrcholem. Najít to místo trvalo docela dlouho, protože informace od skauta byly dost nepodrobné, ale stálo to za to. Srub s krbem, místo tak pro 7 dospělých, špalek, koza, ohniště, lavičky. Prostě parádní místo. Vysílačkou jsem zavolal PeterSovi a počkal, až se ostatní vyškrábou nahoru. Všichni jsme se ubytovali uvnitř a vyrazili na dřevo. Večer jsme strávili u ohně. S Michalem jsme se několikrát pokusili spojit vysílačkou, ale marně.
Ráno proběhla nezbytná hygiena, snídaně a balení. Kluci byli tradičně ráno plní energie, takže rozdělali oheň ještě dříve, než jsem vylezl ze spacáku. Asi v devět jsem vyšel na kopec a dočkal se odpovědi od Michala. Spal na samém vrcholu a vyprávěl mi zajímavý příběh svého nočního přesunu. Tímto končí moje povídání a následuje Michalovo.

(KUKI)

fotky z prvního čundru

 

Jevanské rybníky

sobota 3. 4. 2004 - cyklovýlet

      Po dlouhé době první výlet na kolech. Tentokrát jsme zamířili směrem na jihovýchod do Voděradských bučin a k Jevanským rybníkům. Nepotěšila nás nízká účast - pouze 4 členové oddílu, a to Davča, David, Filip a Vojta. Navíc Kuba Hora buď zaspal, nebo zapomněl a na sraz dorazil až o hodinu později. Tomu se říká smůla. Také vedoucí Michal byl někde v tahu.
      Vydali jsme se klasicky přes Uhříněves do Říčan, tam jsme na náměstí posvačili a koupili si nezbytnou zmrzku. Stali jsme se také svědky dopravní nehody dvou osobních aut. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen silnice byla celá pokryta sklem. Trasa vedla dále přes Říčanské nádraží a koupaliště Na Jurečku, tam čekala kluky zapamatovávací hra, po které jsme pokračovali terénem po zelené, červené a modré značce do Louňovic. Zde jsme zastavili u rybníku Požár a pořádně se nadlábli na zpáteční cestu. Zpět jsme jeli přes Svojetice, Všestary, Říčany, Čestlice a Pitkovice. Ujeli jsme něco okolo 55 km, což jednak znamenalo garantovaný zisk pěti losíků do celoroční hry, jednak na jednodenní výlet poměrně slušný výkon.

(KUKI)

fotky z výletu

 

Brdy

sobota 27. 3. 2004 - pěší výlet

      Tento výlet nejvíce poznamenaly organizační zmatky s odjezdem. Mohl za to jednak informační systém IDOS, jednak lidský faktor. Původně se mělo jet do přírodního parku Střed Čech, ale kvůli neexistujícímu vyhledanému spoji musel být cíl narychlo změněn na blízké Brdy. Poté, co jsme vystřídali všechny dopravní prostředky a projeli půlku Prahy, jsme nakonec s notným zpožděním nasedli na Smícháči do vlaku a vydali se směr Řevnice. Výletu se zúčastnili: Davča, David, Filip, Honza, Kuba Kirchner a Vojta.
      Z Řevnice jsme pokračovali nahoru do kopce po modré značce. Cestou jme zastavili na malou svačinku a zahráli si v lese pod PeterSovým vedením jakousi hru, které jsem se ale neúčastnil, takže nemohu říci více. Dále jsme zamířili na vrchol Babka. V okolí Babky jsou zbytky keltského hradiště, na Babce samotné je ohniště a pod skalním převisem vybudován kemp na přespání tak pro tři, čtyři lidi. Po obědě jsme ještě vylezli až na samotný vrchol nahoře na skále a pokračovali dále po žluté k Jezírku. Také velmi pěkné místo se zbytky zdí již jednou zmíněného hradiště. Pomalu ale nastal čas na návrat, tak jsme vyrazili směrem na Mníšek. Poslední zastávka nahoře na Mníškem u kostelíka s pěknou vyhlídkou na celé město. Prošli jsme Mníšek, ale museli jsme ujít ještě několik kilometrů, protože železniční zastávka je až kus za městem. Vzali jsme to po kolejích a při pochodu trénovali situaci poplachu - to kdyby náhodou jel vlak. Bez ohledu na cokoli měli všichni v případě poplachu ihned opustit koleje, nejlépe ladným skokem pod železniční násep. Kousek před zastávkou Rymaně však nějaký zmatkář zakřičel, že jede vlak (což vůbec nebyla pravda) a všichni se zachovali vzorně podle pokynů, někteří to vzali dokonce tak důsledně, že skončili v potůčku pod tratí. Návrat do Prahy proběhl dle očekávání.

(KUKI)

 

Vrané nad Vltavou

sobota 14. 2. 2004 - pěší výlet

      Sedm statečných UFOunů (Davča, Honza, Kuba Kirchner, Adam, David a Filip), tedy vlastně šest a jedna UFOunka - Filipova sestra Lucka a samozřejmě trojice vedoucích, těm všem se podařilo zdárně překonat nástrahy Valentýnského rána a dorazit bez větších problémů na sraz výletu i přesto, že ten byl z důvodů dopravy zvolen již na 7:45, což je dokonce dříve, než se chodí do školy. Menší problémy měl akorát Michal, který si doma, asi tím, jak spěchal, poranil ruku, a tak se k nám přidal až v autobuse.
      165kou jsme z Hájů vyrazili směrem na Zbraslav, odkud jsme už poctivě šlapali po svých. Po výstupu z autobusu byla všem účastníkům vysvětlena celovýletová pochodová hra "Zmizík", která však byla o to zajímavější, že kouzelné slovo "zmizíííík" mohl zakřičet jednou za výlet každý z dětí i vedoucích. Všichni ostatní se museli do deseti sekund co nejlépe skrýt. Slovo "zmizík" se tedy ozývalo každou chvíli a do konce výletu od něj nebyl klid. První zastávku jsme udělali u Jarovské železniční zastávky a po chvilce odpočinku jsme vyrazili vzhůru do kopce. Už z něj bylo krásný výhled na Vltavu a na celou Vltavskou rokli a nahoře bylo z vyhlídky vidět ještě mnohem lépe, až na Vranovskou přehradu a všudypřítomný Cukrák. V lese nedaleko vyhlídky jsme si zahráli hru "Kradení vlajek" s výsledným skóre 1:1 a o kousek dále jsme se rozhodli, že poobědváme. Ani tato posvátná chvíle však nebyla ušetřena"zmizíkování", takže o poledním klidu nebo něčem takovém nemůže být ani řeč. A protože děcka se po obědě vůbec nejevila unavená, šli jsme po hrát rovnou další hru - "Velkou Pardubickou". V ní byla potřeba jak fyzická zdatnost, tak pořádně vytrénované mozkové závity, celá hra totiž byla, ač se to z názvu nezdá, založena na principu otázek a odpovědí. Po hře jsme vyrazili dolů do Vraného, kde jsme strávili příjemnou třičtvrtěhodinku v příjemné hospůdce. Trasa výletu pokračovala dále proti proudu řeky až do Skochovic, kde se nám podařilo zdárně překonat železniční most a dostat se na levou stranu Vltavy. Podnikli jsme ještě malý terénní výstup lesem a nahoře na kopci jsme se napojili na modrou turistickou značku, která nás dovedla až na nádraží. Nicméně ještě před tím, než jsme na nádraží dorazili, proběhlo několik "zmizíkování", to totiž ti, kteří celý výlet čekali ten nejvhodnější okamžik, využívali posledních šancí na získání losíků. Hra totiž na nádraží končila.
      Na nádraží jsme dorazili včas, chvíli čekali a pak spokojeně odvláčkovali domů.

(KUKI)

fotografie z tohoto výletu

 

Plavání v Letňanech

sobota 10. 1. 2004 - návštěva aquaparku

V sobotu 10. ledna po obědě jsme vyrazili s oddílem do plaveckého bazénu v Letňanech. Účast nic moc: Adam, Davča, Honza, Kuba Kirchner, Tomáš a Vojta. Cesta byla dlouhá, zasněžená a proběhla i nezbytná koulovačka, ale bazén stál za to. Nejlepší atrakcí by tobogán, který způsobil, že vlastně téměř nikdo nešel plavat do "obyčejného" bazénu. Jedinou vadou byla dlouhá fronta. Fajn byly také výřivé bazénky. Nakonec se dostalo i na obyčejný bazén, proběhly závody v plavání a pak se šlo zase na tobogán. Po koupání jsme strávili nějakou dobu v bufetu u bazénu, jednak byl hlad a také abychom uschli a venku na zimě nenastydli. Domů jsme se vydali až za tmy.Vojta se ještě vracel pro rukavici, ale když ji nenašel ani v bufetu u bazénu, ani v šatně, napadlo ho podívat se do kapsy, kde samozřejmě byla.

(KUKI)

 

Mikulášský výlet - Roztoky

sobota 6. 12. 2003 - pěší výlet s nadílkou

Mikulášský výlet je již oddílovou tradicí, nemohl proto chybět ani tuto zimu. V počtu 11-ti výletníků (3 vedoucí, Davča, Honza, Honzík, Vojta, Jakub Hora, Kuba Kirchner, Filip a Lucka - Filipova sestra) jsme obsadili vůz metra a z konečné Céčka jsme ještě pokračovali autobusem do Roztok. Odtud po značce do místních lesů. Hned na začátku výletu dostala děcka mikulášskou nadílku. Balíčky sladkostí byly tak těžké, že se s nimi PeterS nechtěl tahat celou cestu. Nebylo to ale tak jednoduché, kdo nezazpíval Mikulášovi písničku, balíček nedostal. Nakonec zpívali všichni hromadně, čímž nás trochu přelstili. Cestou jsme si zahráli hru "Molekuly" a já dostal darem od podnapilého pána americkou známku zřejmě obrovské hodnoty. Nalepil mi ji na kartičku do knihovny, kde zůstane zřejmě nalepená navždy. Následoval hra "Čertík". Čertík dostal paruku s rohy a ocas z šátku. Úkolem ostatních bylo čertíkovi ocas vytrhnout. V roli čertíka se vystřídalo několik dětí a vedoucí Michal. Čertík byl nakonec pokaždé dostižen, nejlépe si ale v roli čertíka vedl Honzík. Pokračovali jsme dále a zastavili na další hru. Šlo o zapamatování hádanky a její následné uhodnutí. Poté jsme vylezli na stráň a vysoko na skalách jsme poobědvali. Další hra byla vysloveně běhací a zájemci mohli po jejím skončení vylézt na vyhlídku, kterou předtím Michal prozkoumal. Mezitím, co Michal zkoumal, se mu však nějak záhadně zaběhl batoh a objevil se na druhé straně potoka :.-). To je ale záhada :-). Následovalo občerstvení v hospodě a návrat autobusem zpátky do Prahy. Mikulášský výlet bude samozřejmě i příští rok, tak se ho nezapomeňte zúčastnit!

(KUKI)

fotky z výletu

 

Svatá Markéta

sobota 22. 11. 2003 - cyklovýlet

Sychravé listopadové počasí nebylo tomuto výletu moc nakloněno, ale nepršelo, takže nic nebránilo tomu, jet se i v listopadu projet na kole. Cíle tohoto výletu byla Sv. Markéta - raně gotický kostel nedaleko Uhříněvsi. Výletu se zúčastnilo 6 UFOunů: Davča, Filip, Honza, Honzík, Kuba Hora, Kuba Kirchner a Vojta a také Jirka Havlena. Naopak vedoucí Michal tentokrát chyběl. Vyrazili jsme skrz Milíčovský les do Uhříněvsi a poté dále po modré turistické značce k Podleskému rybníku. Tento rybník byl naším cílem při historicky prvním výletu oddílu Mladších UFOunů. Rybník byl vypuštěn, všude plno bahna. Zastavili jsme se v domečku na břehu a děcka splnila první úkol - zjisti na mapě, kde se nacházejí a kudy jsme sem přijeli. Pravda, někomu to dělalo značné problémy. Přes Dubeč jsme pokračovali do Kolodějí, kde jsme se stavili u Kolodějského zámku. Konají se zde různá vládní zasedání a na nádvoří se majestátně prochází pávy. Pak už zbýval jen kousek ke kostelu Sv. Markéty. Zavítali jsme také na valy nedalekého hradiště Šance a u nich jsme si trochu zazávodili stylem "Trakař". Jistě všichni znáte - jeden dělá trakař a druhý ho drží za nohy a řídí. Zpátky jsme se vraceli zase zpět do Uhříněvsi a v sadě za vesnicí byl čas na poslední hru - "Košilovanou". Úkolem čtyřčlenných týmů bylo obléci postupně všechny členy týmu do flanelové košile, zapnout všechny knoflíčky a poté košili zase svléknout a pokračovat na dalším člověku. Samozřejmě rychleji než tým druhý. S 34 km v nohách jsme se v podvečer vrátili zpět ke GJM.

(KUKI)

fotografie z tohoto cyklovýletu

 

Amerika

sobota 18. 10. 2003 - jednodenní cyklovýlet

Dnešní cyklovýlet sliboval návštěvu vzdálené Ameriky, některým účastníkům bylo tudíž předem jasné, kam že to pojedeme, ale jiní tápali a vůbec netušili, že pravým cílem naší vyjížďky je lom Amerika nedaleko hradu Karlštejn. Na sraz dorazili Davča, David, Honza, Filip a Vojta a samozřejmě všichni tři vedoucí. Po cyklostezce jsme dorazili na Smíchovské nádraží, kde nás již čekal panťák jedoucí směrem na Beroun. Bylo v něm plno kol, a tak nám hodný pan průvodčí dovolil kola doslova nacpat mezi přední odklápěcí sedadla prvního vagónu. Takže pohoda, kola jsme upevnili gumicuky a mohli si cestu vychutnat v sedě a bez neustálého hlídání našich biků, jak je při přepravě vlakem zvykem. Ve vlaku dostali kluci nášup losíků do celoroční hry, byly to losíky za celé září a říjen, takže mohli rovnou začít měnit.
Vystoupili jsme v Berouně a v místním bufetu nakoupili zásoby točené limonády. Půl jitru zde stojí 10 Kč, ale litr jen 8,50 Kč, což je sice velice podivné, ale zřejmě to funguje. Paní v bufetu jsme se raději neptali, proč to tak je, třeba by si to potom uvědomila a ekonomicky nevýhodnou cenu by změnila. Dále jsme pokračovali po červené značce. Na železničním mostě přes Berounku čekal kluky první úkol, a to změřit jeho délku. K dispozici měli měřítko 10 cm. Každý zvolil jinou taktiku, někdo krokoval, někdo si vytvořil asi metrové měřítko a někdo se dokonce vešel do povolené tolerance, takže úkol splnil. Poté jsme vystoupali nahoru až k dubu na Herinkách, kde seděl podivný zakuklenec - zřejmě nějaká kontrola orienťáku. Následoval sjezd a odbočka na krásnou vyhlídku na kostel ve Sv. Janu pod Skalou.  Dále jsme sjeli až dolu na silnici a projeli vesnicí, na kterou jsme se krátce předtím dívali z výšky. Následoval další stoupák a nahoře opět vyhlídka na ten samý kostel z druhé strany s obrovským dřevěným křížem. Navštívili jsme také nedaleké Svijanovy lomy, kde lidé vyrobili z kamenů opravdu pěkné obrázky - třeba včelu nebo sluníčko - a různé nápisy. Musíte se ale dívat shora. To byl další úkol pro děcka. Zvěčnit zde náš oddíl. Logo UFO se docela povedlo. Podívali jsme se i do nedalekého důlního skanzenu s úzkokolejkou, ale nebyl čas a tak jsme ho pouze projeli na kolech.
Na sinici jsme vyjeli u vesnice Bubovice, minuli sportovní letiště a zastavili se až u cíle naší cesty - lomu Amerika. Dovnitř se nesmí, tak jsme se koukli alespoň na kraj. Dole na zemi jsou také obrázky z kamenů, vchody do podzemních štol a průzračné jezírko.
Poté jsme pokračovali skrze Mořinu do Zadní Třebaně, kde jsme museli čekat na další vlak, protože plánovaný spoj jsme nestihli. Vlak přijel a my se vrátili zase na Smíchov a odtud po cyklostezce ke GJM. Celkově jsme ujeli něco přes 50 km.

(KUKI)

fotografie z tohoto cyklovýletu

 

Cukrák

20. 9. 2003 - jednodenní cyklovýlet

Prvního podzimního a současně předposledního cyklistického výletu v tomto školním roce se zúčastnili 4 Ufouni, z toho jeden Ufoun nový a ještě nepřihlášený - Vojta Císař - a spolu s ním Davča, David a Honza. Z vedoucích nechyběl nikdo, celkově nás tedy v sobotu časně ráno vyrazilo 7 vstříc celodenní dřině na kolech. 
Cílem výletu byl vrchol Cukrák, na kterém k nebi tyčí stejnojmenný televizní vysílač. Naše trasa vedla ze začátku po silnici přes Šeberov, Hrnčíře, Vestec, Dolní Břežany a Točnou. Kousek za Točnou jsme zastavili a zahráli si hru Výměna čísel. V té si nejlépe vedl David a zaslouženě vyhrál. Poté následoval několikakilometrový sjezd  až na Zbraslav. Kluci ho ohodnotili jako super, ale to zřejmě nevěděli, že mnohem větší kopec je teď čeká nahoru. Přejeli jsme přes Zbraslavský most a vydali se vzhůru vstříc Cukráku. Chtěli jsme také doplnit zásoby pití, ale všechny hospody, u kterých jsme se za tímto účelem zastavili, měli ještě zavřeno. Následoval dlouhý a táhlý výjezd po silnici a pak neméně dlouhý lesním terénem. Odměnou všem bylo téměř přesně ve 12 hodin dosažení cíle naší cesty - vrcholu Cukráku. 
Nad námi se tyčil obří vysílač a my si pod ním připadali jako mravenci. Byl čas obědu, ale kluci ještě museli prokázat, že si ho opravdu zaslouží. Poslepu museli v lese najít námi schované batohy, ve kterých svůj oběd měli. Samozřejmě ne sami, ale po dvojicích, ve kterých vždy jeden viděl a slepého navigoval. 
Po obědě jsme chvíli hledali Vojtův ztracený tachometr, bohužel však bez úspěchu. Poté jsme sjeli po modré značce až k Berounce. Sjezd byl velice technicky náročný a prověřil naše cyklistické schopnosti, neobešel se také bez pádu. Ale nebylo to nic vážného a pokračovali jsme po cyklostezce podél řeky. Po chvíli jsme se zastavili u místní hospůdky, koupili si zmrzku, pití a doplnili vodu. V Černošicích jsme se po lávce dostali na druhý břeh řeky a vydali se opět po cyklostezce směrem k domovu. A za chvíli jsme už byli v Praze. PeterS stačil mezitím přetrhnou řetěz, ale spravil ho tak rychle, že to možná někdo ani nepostřehl. Stačilo už jen dostat se po mostě Inteligence přes Vltavu a po cyklostezce okolo softbalových hřišť a skrze Krčský les dojet zpátky na Jižní Město. 
Ujeli jsme velmi slušných 55 kilometrů a počasí nám přálo, bylo srovnatelné s krásnými teplými letními dny. Co více si přát...?

(KUKI)

fotografie z tohoto výletu

 

Rok 2002 - 2003

 

Mácháč 2003

6 - 8. 6. 2003 - víkend u Máchova jezera

Na tento víkend se každý z nás určitě těšil a to nejen na koupání, ale i na výlety, které jsme pořádali. Sraz byl naplánován na 16:00 před GJM, každý přišel včas (mimo Petra C., ale musíme uznat, že se opravdu snažil přijít včas). Po rozloučení s maminkami jsme se ubrali na metro Háje, dojeli na Hlavní nádraží a zde nastoupili na vlak, který nás s jedním přestupem odvezl až do Doks. Od nádraží do kempu Klůček trvala cesta asi čtvrt hodiny. V kempu nás už čekali Kuki, Tomáš s Blankou a také nejmladší člen expedice Hynek. Postavili jsme stany, nezapomněli se navečeřet, řekli jsme si něco o zásadách jaké budeme dodržovat, v kolik se bude vstávat atd..(mimochodem mělo to být v 8 hodin). Jak se dalo čekat, byl jsem vzbuzen v 4:30 Kubou a Jakubem, kteří hráli ve stanu společenskou hru Člověče nezlob se. Jenže jsem se rozzlobil a tak když jsem byl znovu probuzen tentokráte o hodinu později dalšími výtečníky šlo se běhat. Po snídani, hygieně a koupání jsme konečně vyjeli na výlet-směr bývalý vojenský prostor Ralsko. Při cestě jsme si zahráli šiškovou válku, která se pro velký úspěch musela opakovat i v neděli. Při projíždění vojenského prostoru jsme míjeli polorozpadlé domy, které po opuštění obyvatel zchátraly. Další větší zastávka byla na Hradčanech-bývalém vojenském letišti. Tady jsme se vyfotili před obrovským hangárem a potom po krásné asfaltce jeli nazpátek směr Doksy. Na této silnici se bohužel stala nepříjemná věc. Davča se vyboural a spadnul do příkopu. Určitě si to bude pamatovat do konce života a to kvůli jeho třem stehům na ruce. Davča jel tedy do nemocnice, my ostatní jsme se naštěstí už bez nehody vrátili v pořádku do kempu. Po večeři a koupání se šlo spát, ten den se už nic zvláštního nestalo. Druhý den ráno nás však čekalo nepříjemné překvapení, někdo odcizil Michalův batoh. Zmizeli všechny léky, doklady, lékárnička a Michalovi osobní věci. O tom jestli někdo ukradl Kukiho lžíci se v protokolu nic nepíše. A zatímco Michal se bavil s policisty my jsme se šli koupat do jezera. Když jsme se vrátili, museli jsme zbourat stany a zabalit si veškeré věci. Po této “náročné” práci se obědvalo. Hned po obědě jsme museli jít na vlak směr Mladá Boleslav zde přestoupit a dojet rovnou do Prahy. 

(KUKI)

fotografie z tohoto výletu

 

Klánovické polesí

Neděle 4. 5. 2003 - jednodení cyklovýlet

Sobotní ráno, což byl původní termín srazu, propršelo a výlet byl tudíž odsunut na neděli. V tu bylo naštěstí hezky a tak jsme po osmé ráno vyrazili od gymnázia směrem na východ. Cílem naší cesty byl Klánovický les. Bylo nás pět. Michal a Kuki z vedoucích a z dětí Davča, Kuba a Jakub. Nejdříve jsme klasicky projeli Milíčákem a pokračovali přes Petrovice do Uhříněvsi. Tunelem jsme podjeli železnici a u Podleského rybníku jsme se zastavili na malou svačinku. Kluci tady také hledali, kde přesně na mapě se nacházíme. To se opakovalo ještě několikrát za celý výlet. Bohužel, většinou se moc nestrefili. Od rybníka jsme pokračovali po modré značce do Xaverovského háje a skrze ten dále do Klánovic, kde jsme zastavili na zmrzlinu a kvůli doplnění tekutin v místní restauraci se zahrádkou. Od ní jsme plni sil vyrazili dále po zelené značce, opět lesem. Klánovický les je opravdu velice pěkné místo. Cesty jsou plné výletníků, cyklistů a lidí na procházce a stále tudíž někoho potkáváte. Poobědvali jsme u prosluněné paseky a poté si zde zahráli hru “Výškové věže”. Těsně po obědě měl však Kuba defekt, jehož oprava trvala klukům bezmála hodinu a tak jsme původní trasu museli trochu zkrátit a upravit. Vydali jsme se tedy přímo lesem směrem k nádraží, od kterého jsme jeli po silnici až do Uhříněvsi. Na louce za Uhříněvsí jsme pak hráli hru “Pták Ohnivák”. Nevím, zda byla více vyčerpávající pro nás - vedoucí - nebo pro děti, ale každopádně se klukům velmi líbila. Za výlet jsme ujeli slušných 48 kilometrů, což posouvá všechny účastníky o jeden stupínek výše v naší celoroční hře.

(KUKI)

Výlet do Prokopského údolí

12. 4. 2003 - jednodenní cyklovýlett

fotografie z výletu

 

Posázavskou stezkou

Sobota 22. 2. 2003 - pěší výlet

Po více než dvou měsících vyrazil oddíl UFO opět na výlet, tentokráte do krásné oblasti   Posázaví. Na výlet se nás sešlo devět, z toho šest dětí (Davča, David, Filip, Honza, Honzík a Jakub).Do vlaku měli kluci připravený obtížný úkol, a to zjistit názvy všech zastávek , kterými vlak projíždí a několik dalších věcí (např. mezi kterými zastávkami je nejdelší úsek trati, jak dlouho cesta trvala...).
Z vlaku jsme vystoupili u Píkovic, přešli přes most a vydali se po červené značce - tzv. Posázavské stezce. Značka vede stále podél Sázavy a je z ní na řeku pěkný výhled. Kluci měli mapu a měli nás vedoucí podle popisu vést, ale měli s tím trochu problémy a tak se mapou budou ještě muset učit pracovat. Asi po čtyřech kilometrech jsme poobědvali u vyhlídky na rokli řeky a po obědě jsme vyrazili podle azimutu na pochod lesem (byla to jediná možnost, jak se zpět nevracet stejnou cestou). Po chvíli jsme se napojili na jakousi cestu a ta nás zavedla až na zelenou značku pod vrch Medník. Michal s Jakubem, kterého bolela noha, vyrazili snazší cestou napřed a my ostatní pokračovali až k vrcholu (416,6 m). Učinili jsme zápis do vrcholové knížky a vydali se směr Píkovice. Cestou jsme se ještě zastavili u bufetu, koupili si něco pro zahřátí a pokračovali na zastávku vlaku. Pak už jen přijel malý motoráček a odvezl nás do Prahy.

(KUKI)

fotografie z tohoto výletu

 

Výlet na Křivoklát

16. 11. 2002 - jednodenní pěší výlett

fotografie z výletu 

 

Cyklovýlet na Točnou

Sobota 19. 10. 2002 - jednodenní cyklovýlet

Sobotní ráno se netvářilo vůbec přívětivě, přesto se u GJM sešlo 5 Ufounů (David, Davča, Filip, Honza a Tomáš) a kompletní sestava vedoucích. Po výjezdu ven z Prahy skrze Šeberov jsme se zastavili v restauraci v Dolních Břežanech, kde jsme se schovali před zimou a deštěm a občerstvili se čajem a horkou čokoládou. Dále jsme pokračovali přes vesnici Točná a za ní lesními cestami a terénem až do cíle našeho výletu - areálu sportovního letiště Točná, ve kterém jsme pozorovali startující letadla a obědvali. Zpět jsme se vydali přes Modřanskou rokli, Kunratice, kde jsme se zastavili v cukrárně, a Kunratický les. Ujeli jsme asi 39 kilometrů. Celý výlet jsme hráli hru, při které si kluci kradli prádelní kolíčky, z ostatních her bych zmínil Turnaj v přetahování lanem a hru Ovce a vlci. I počasí se nám celkem vydařilo a ke konci dokonce trochu zasněžilo.

(KUKI)

fotografie z tohoto cyklovýletu

  

Výlet do Voděradských bučin

21. 9. 2002 - jednodenní cyklovýlet

fotografie z výletu 

 

Rok 2001 - 2002

 

Průhonice a okolí

Sobota 15. 6. 2002 - jednodenní cyklovýlet

Poslední výlet tohoto roku. Od GJM jsme vyrazili po červené značce kolem Botiče a projeli skrze Průhonice. Opět jsme hráli množství bodovaných her. Při návratu Jesenicí nás déšť přinutil schovat se pod střechu místního obchodu. Déšť nás provázel i celou cestu zpět. Na poli u „Westec City“ jsme hráli hru „Policajti“, která se pro velký úspěch musela zopakovat i na poslední schůzce.

(KUKI)

Myslíč

Víkend 17. - 19. 5. 2002 - víkedový výlet se stanovaním

Tento víkend měl sloužit jako částečná příprava pro dobré zvládnutí letního tábora. V pátek dopoledne jsme dojeli na kolech do Uhříněvsi, odtud vlakem do Benešova a poté opět na kolech do sousední Myslíče, kde nás přivítal kamarád Hřib. Spali jsme ve stanech na jeho zahradě. V sobotu jsme podnikli výlet k zámku Konopiště a ke kostelu na kopci Chvojen.
Večer jsme u ohně opékali buřty. Podle svědectví malého Jakuba se během noci okolo stanů a po poli pohybovali kostlivci, mrvoli a mumie. Co je na tom pravdy nevíme. V neděli jsme hráli fotbal a spolu se staršími Středověk, poté balili a vyrazili domů.

(KUKI)

Modřanská rokle

Sobota 27. 4. 2002 - jednodenní cyklovýlet

Vzestupná tendence účasti na výletech nás velice potěšila. Prvního jarního cyklovýletu se zůčastnili téměř všichni. Vydali jsme se od GJM po cyklostezce ke Krčskému lesu, zastavili jsme se na svačinu na Novém Hrádku, který jako svůj lovecký zámeček zbudoval král    Václav IV. Po sjezdu ze zříceniny následoval nutný silniční přesun k Modřanské rokli.
Po obědě jsme stříleli ze vzduchovky a závodili v orientačním běhu. V Kunraticích jsme se na zpáteční cestě posilnili v cukrárně pospíchali domů.

(KUKI)

Po stopách poutníka Prokopa

Sobota 2. 3. 2002 - pěší výlet

Již více ufounů se vydalo na pěší výlet Prokopským údolím. Úkolem bylo posbírat co nejvíce Prokopových houbiček během různých her, nebo nachytáním ostatních (i vedoucích) během konverzace (nikdo nesměl vyslovit „NE“). Nejúspěšnější hrou bylo chození poslepu po niti.Ušli jsme trasu od metra Jinonice ke Smíchovskému nádraží.

(KUKI)

Cyklovýlet k Podleskému rybníku

Sobota 20. 10. 2001 - jednodenní cyklovýlet

Prvního oddílového výletu se zůčastnili jen 3 sportovci, Filip, Michal a David. Ti při hrách získali první body a kilometry do celoroční hry. Navíc se u Podleského rybníka naučili opravit defekt duše. Ujeli jsme přibližně 30 km.

(KUKI)